{WWS – 1} Soucit (2/3)

13. srpna 2014 v 11:25 | Marille
Nazdar přátelé! Víte, co je dneska za den? Tak víte? Teda... krom toho, že je středa? Víte? Ne? Tak Mari vám to prozradí ^-^ Dneska mám narozky! A jsem strašně happy a ani nevím proč :D No jo, jasně, je mi patnáct, ale to je jenom číslo, že jo? V podstatě to nic neznamená :D Já si totiž občas připadám spíš tak na pět nebo šest roků, místo na patnáct xD Vlastně ani nevím, proč z těch patnáctin všichni dělají takovou vědu... Jasně, už mě můžou zavřít na tvrdo, když něco provedu, ale upřímně, nejsem zrovna kriminální typ a tak druhá věc... "Hurá, je mi patnáct - můžu mít sex!" Jako what? Co je na tom tak super? O.o No jo, myslete si o mě, že jsem zpožděná, klidně, ale já na tom prostě nevidím nic tak závratně úžasnýho >.< Ale moje myšlenkové pochody (jestli se tomu tak dá vůbec říkat xD) si nechám na jindy :D
Prostě, Marillka má dneska narozky a tak se rozhodla dát vám takový malý dáreček ^w^ Ano, ano, další část WWS je na světě :D Trvalo to dýl než jsem chtěla, ale lidi - jsou přece prázdniny, nemůžu být tak nelidská a chtít po svém mozku nějakou činnost xD Jinak řečeno - jsem prostě líná :D Ale to teď nechme taky stranou :D Tahle část je hrozně, ale opravdu hrozně divná! A tím jsem si jistá, to mi nikdo nevymluví! Je to divný a kýčovitý až běda, ale nějak jsem to napsat musela a líp to nešlo x_x Nesnáším se! Kdyby to bylo hodně špatný, tak křičte, já se s tím pokusím ještě něco udělat. Jinak si můžete všimnout, že nahoře máte napsáno 2/3 namísto 2/2 a to toho důvodu, že by se mi to všechno do druhé části zkrátka nevešlo :D Nějak jsem se rozjela :D Další část taky nebude moc zajímavá, tohle všechno je holt takový úvod no :D Předpokládám, že do Trostu a čili i do pořádný akce se dostanu až někde kolem 8. kapitoly :D Do tý doby to bude celkem neakční nůďo x_x Snad to nějak přežijete :D
Vaše stále nepřítomná Marillka



Ten před schody si mě všiml. Pomalu otočí hlavu mým směrem. Po tváři mu přeběhne překvapený výraz. "Co tam…?" Hlas se mu vytratí, zřejmě když si všimne mých slz a usilovné snahy skrýt se ve stínu. "Schováváš se, aby tě nikdo neviděl plakat?" Zeptá se potichu. Překvapuje mě, že v jeho hlase neslyším žádný posměch ani pohrdání. Jen soucit. Tolik soucitu, kolik jsem v žádném jiném hlase nikdy neslyšela. Přikývnu. Netřeba popírat, co je zjevné. "Aha." Chlapec se rychle rozhlédne a potom se začne soukat za mnou. Vylekaně se natisknu zády natěsno ke zdi. Proč se za mnou cpe sem? Proč nemůže jen tak odejít a nechat mě tu se litovat? Probleskne mi hlavou. Ačkoli se na mě nedívá zle, mám z něj strach. Děsí mě jeho blízkost. Jako u všech lidí. Zřejmě jsem čitelná jako otevřená kniha, protože se zarazí uprostřed pohybu. Po tváři mu přeběhne soucitný úsměv. "Neboj," začne uklidňujícím tónem, ", já ti nechci - Au!" Zaúpí tiše, když se uhodí do hlavy o nízký strop. Začne si třít temeno a přitom naštvaně něco syčí o nízkých stropech. Nechci vyprsknout smíchy, ale nemůžu si pomoci. Je to komický pohled. Můj vlastní smích mi zní cize. Po tak dlouhém pláči je to pro mé uši zvláštní zvuk. Chlapec se na mě zamyšleně zadívá. Dívá se dlouho, jako by ve mně opravdu četl. Rozpačitě sklopím zrak. Někde vzadu v hlavě si uvědomím, že přestávám brečet. Poslední slzy mi kanou po tvářích. Než stačím zareagovat, chlapec natahuje ruku a palcem mi je otírá z tváří. Překvapeně na něho hledím. On mi pohled s lehkým úsměvem opětuje. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Z jeho pohledu se začínám cítit nesvá. Chystám se říct něco, abych ho přiměla toho nechat, když se pokusí narovnat a znovu se uhodí do hlavy. Rozesměji se, tentokrát opravdově a nahlas. Zakryji si ústa, abych na nás neupozornila nikoho venku.
"Teda, jak tu můžeš tak pohodlně sedět?" Zasměje se rozpačitě, zatímco si mne temeno.
Jenom pokrčím rameny. "Jsem malá."
"Mhm, vidím," usměje se. "Má to i své výhody, co?"
Mám pocit, jako by tím někam mířil, ale nejsem si jistá kam, proto jen znovu pokrčím rameny. "Nejspíš ano." A upřu pohled na zem. Ale dlouho s ním na zemi nesetrvám. Během chvilky znovu zvednu hlavu k chlapci přede mnou a využívám chvilky jeho nepozornosti, způsobené hledáním pohodlnější polohy pro jeho velké tělo, k tomu, abych si ho lépe prohlédla. Krátké tmavé, trochu rozcuchané vlasy rozdělené pěšinkou uprostřed, vysoké čelo, téměř dětsky jemné rysy tváře, laskavé tmavě hnědé oči, snědší pleť, pihy. Ne přímo typický hezoun, jemuž k nohám padají davy dívek, ale působí tak laskavě a přátelsky, že si nemohu pomoci a cítím k němu silnou důvěru, přestože ho vůbec neznám. Je to zvláštní. Snad i hloupé, ale najednou mám pocit, že pokud existuje člověk, kterému mohu říct všechno, pak je to on.
"Kam jsem dal svoje vychování?" Plácne se najednou přes čelo. Trochu povytáhnu obočí. "Zapomněl jsem se představit, promiň. Jsem Marco. Marco Bodt z Jinae." Představí se s omluvným úsměvem. Nabídne mi ruku. Chvilku na ni překvapeně hledím. Ještě nikdy v životě mi nikdo nenabídl při představování ruku.
"Nemyslím, že zrovna tady bude někdo řešit vychování," vyřknu s letmým pokrčením rameny nahlas myšlenku, která mi právě prolétla hlavou. "Nicméně," pousměji se a stisknu nabízenou ruku, ", já jsem Josephine Icebergová z Trostu."
"Rád tě poznávám, Josephine," usměje se. Mimoděk se usměji na oplátku. Poprvé v životě mi někdo řekl, že mě rád poznává. Doteď jsem to byla já, na kom visela tahle zdvořilostí fráze. Vždycky jsem ji musela vyslovit já. Kdo by také byl rád, že poznává zrovna mě - někoho tak naprosto nanicovatého? Marco na mě chvíli znovu zamyšleně hledí. Z těch jeho pohledů už opravdu začínám být nesvá. Ale není to pocit znepokojení, který se dostavuje během většiny mých rozhovorů s lidmi. Teď nemám chuť utéct ani se propadnout do země. Naopak, ten pocit je docela příjemný. "Takže, Josephine," odkašle si po chvilce ticha. "Vím, že mi do toho nic není, proto na tebe nechci nijak tlačit, abys mi to řekla, ale… Proč jsi plakala?"
Zaskočeně se na něj podívám. Takovou otázku jsem nečekala. Těžce si povzdechnu a zadívám se na zem. Mám mu odpovědět? Vypadá to, že mnou zatím neopovrhuje, pokud mu to řeknu, nebude si o mně myslet, že jsem slaboch? Bude. Nejspíš ano. S největší pravděpodobností je jako všichni ostatní, kteří odsuzují slzy a strach. Nezazlívám jim to. Slzy a strach jsou znamením zbabělců a zbabělce nelze omlouvat. Zbabělci jsou jen přítěž a břemena. Na světě pro ně není místo. Ani pro mě. Je mi jasné, co si o mně bude myslet, když mu řeknu pravdu. Jistě je jako všichni ostatní. Neexistuje důvod domnívat se, že není. To by bylo naivní. A já jsem spousta věcí, ale ne naivní. Opatrně k Marcovi vzhlédnu. Hledí na mě s koutky pozvednutými vzhůru v mírném úsměvu. Tak ráda bych věřila, že když mu to řeknu, nevysměje se mi. Vždyť vypadá tak mile. Nijak nenaléhá. Jen trpělivě čeká na odpověď. Mám mu odpovědět? Můžu mu to říct? Můžu mu to opravdu svěřit? Jak můžu vědět, že když mu vše řeknu, neroznese to dál? Jak můžu vědět, že mu můžu věřit?
"Podívej, Josephine," začne Marco uklidňujícím tónem, ", já chápu, že svěřit se s něčím takovým není jednoduché a taky chápu, že nemáš vůbec žádný důvod věřit, že nejsem jenom parchant, co z tebe chce vytáhnout informace, aby je proti tobě mohl potom použít, ale… Takový vážně nejsem a slibuji, že cokoli mi teď nebo jindy řekneš, si nechám jenom pro sebe a nikdy to proti tobě nepoužiji. Slibuji." A zvedá ukazováček a prostředníček na znamení slibu.
Skloním hlavu zpátky k zemi, neschopná dívat se mu do očí. Působí tak upřímně. Jistě si zaslouží, abych k němu byla upřímná také. Proč to jde tak obtížně? Proč mám obavy mu všechno říct? Jistě, to já sama se brzdím. Mám strach. Znovu si povzdechnu. Co si o mně potom pomyslí? Snadná odpověď - slaboch, zbabělec, ufňukánek. Ale taková přeci jsem. Všechna tahle jména na mě sedí. Je to pravda. Co si o mně pomyslí, ovlivnit nemůžu a pokud si pomyslí pravdu…. Pokud si pomyslí pravdu, tak ať. Pravda je důležitá. Je přeci jádrem upřímnosti. Ani nevím, proč mi na tom tolik záleží, vždyť Marca neznám ani pět minut. Nakonec jen mentálně pokrčím rameny. Stejně by moje slabost nakonec vyplula na povrch, tak proč to oddalovat? Další povzdech a hned na to hluboký nádech, kterým si dodávám odvahu. Chce to vědět, tak mu to řeknu. Dodávám si odvahy, ale stále nejsem s to říci nahlas jediné slovo. Ještě nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Ano, vždy jsem měla strach, že mě lidé odsoudí a budou nenávidět. Vlastně jsem nikdy ani nepřemýšlela o tom, že bych to někdy nahlas vyslovila. Bylo to jen v mojí hlavě, můj problém, se kterým jsem nechtěla obtěžovat kohokoli jiného. Mimo to nikdy jsem nechtěla, aby svět věděl, co se uvnitř mě děje… Ale něco ve mně se chvěje touhou se o moji bolest konečně podělit a Marco vypadá jako někdo, kdo by mi mohl porozumět. Nevím proč, ale prostě tak vypadá. Rozpačitě si propletu prsty. Pohled upřu na trsy trávy, které se derou skrz ušlapanou hlínu pod mýma nohama. Tak dobrá, teď nebo nikdy! Poslední hluboký nádech. Dokážu to. "Já…" Vyjde ze mě konečně slabým hlasem. Upřímnost je těžší, než jsem si myslela. Tak ještě jednou. Zhluboka se nadechnu a spustím. A jakmile začnu, zjišťuji, že nemůžu přestat mluvit. Slova se za mě hrnou jako z protržené přehrady. Říkám mu úplně všechno i to, co jsem mu původně říct vůbec nechtěla - o svém snu stát se členem Průzkumné legie, o své touze přispět lidstvu, tom, jak hrozně mě bolelo poznání, že se mi ten sen nikdy nesplní, o své neschopnosti, o tom, jak moc mě moje slabost mrzí, o tom, jak jsem se cítila, když na mě Shadis křičel, dokonce mu plačtivým hlasem vyprávím i šikaně, jejíž obětí jsem se před lety stala, o každém bolestivém okamžiku v mém životě, zkrátka úplně o všem. Vylévám mu celou svou duši, neschopná přerušit proud slov opouštějící mé rty. Oči upírám do země, nemám dost odvahy dívat se Marcovi do tváře. Mluvím a mluvím, slzy mi znovu máčí tváře, jak znovu vytahuji na světlo svoji starou bolest. Ale když konečně domluvím, cítím se lépe, jako by mi ze srdce spadl těžký balvan. Teprve po pár vteřinách si začínám uvědomovat, co vše jsem mu prozradila. Tváře mi rudnou rozpaky. Studem bych se nejraději na místě propadla. S tím, co jsem mu právě prozradila, jsem se ještě nikdy v životě nikomu nesvěřila. Nikomu. Ani rodičům, ani sourozencům, dokonce ani těm pár přátelům, které jsem měla. Byla to má největší tajemství, největší bolesti. A já je právě prozradila klukovi, kterého znám ani ne pět minut. Opravdu jsem hloupá. Popotáhnu a zabořím hlavu do kolen. Připravuji se čelit smíchu, který nutně musí každou chvíli zaznít. Opovržlivý, povýšený smích - jako vždycky. To, co jsem na sebe právě teď prozradila, musí připadat směšné i Marcovi. Vlastně bych si pořádnou dávku opovržení nejspíš zasloužila. Ale Marco mlčí. Zprvu jsem ráda, ale jak se ticho prodlužuje, začíná mi být čím dál nepříjemnější. Nevím, co mám dělat. A tak jen sedím s hlavou zabořenou v kolenou, snažíc se zadržet slzy, které jsou tentokrát dílem studu.
"Jsi mnohem silnější osobnost, než si připouštíš," promluví najednou tlumeným hlasem.
Překvapeně k němu vzhlédnu. "Cože?" Vypadne ze mě s vykulenýma očima. Opravdu řekl to, co jsem slyšela, že řekl? Dělá si ze mě legraci?
Věnuje mi letmý úsměv. "Řekl jsem, že jsi mnohem silnější osobnost, než si připouštíš," odpoví klidně, naprosto bez zaváhání. Myslí to vážně? Než stačím jakkoli zaprotestovat, pokračuje: "A myslím, že jsem přišel na tvůj největší problém... Tak už přestaň brečet," dodá s úsměvem. Natáhne se ke mně a bříškem palce mi opatrně otře slzy z tváří. Zase. Naše oči se na okamžik, jen na kratičký okamžik střetnou, než se rozpačitě zadívám do země.
Mnohem silnější osobnost, než si připouštím... Nejsem silná, to ani náhodou. Jsem jenom nanicovatá hromádka neštěstí - síly mám jako pětileté dítě, vůli silnou zrovna tak. Nejsem silná ani po fyzické, ani po psychické stránce. Nemám žádnou přednost, žádnou silnou stránku. Říct o mně, že jsem silná, je velká lež. "Jak to můžeš vůbec říct s takovou jistotou?" Prohodím nakonec kritickým tónem, jenž víc než jasně prozrazuje, co si o jeho myšlence myslím.
Marco si z mého tónu však očividně vůbec nic nedělá. Jen pokrčí rameny. "Věř mi. Mám na to nos."
Povzdechnu si. "Pěkně špatný nos... Věřila bych ti ráda, ale copak můžu? Vždyť je to hrozná lež."
"A přesně tohle je tvůj problém," prohlásí s mírným úšklebkem a ukáže na mně obviňujícím prstem.
Překvapeně povytáhnu obočí. "Co?" Nechápavě se zamračím. Můj problém je… no, já sama. Já jsem svůj největší problém.
"Nevěříš sama v sebe." Není to otázka, jak by se nejspíš slušelo. Je to konstatování.
Upřu pohled na zem. "A co má být? Jak bych mohla věřit v někoho tak nemožnýho a hloupýho," zamumlám si pod fousy, bohužel ne dost tiše.
Marco si povzdechne. "Sebedůvěra je důležitá. Když v sebe nedokážeš věřit ani ty, jak můžeš čekat, že v tebe bude věřit někdo jiný? Navíc -" Zvedne ukazováček "- všechno jde snáz, když si věříš. Pokud předem na všechno rezignuješ s tím, že to nejde... No, pak to prostě opravdu nepůjde." Pokrčí rameny a na chvilku se odmlčí. "Když něco opravdu chceš, musíš věřit, že toho dokážeš dosáhnout, ať to vypadá sebe nemožněji. Chceš se přidat k Průzkumné legii, ne?"
"Mhm," přikývnu maličko nejistá, kam vlastně míří. Nejraději bych ho neposlouchala, řekla mu, že já v sebe nevěřím právem, ale něco ve mně tuší, že se mi Marco snaží pomoct a měla bych ho alespoň vyslechnout. Když nic jiného tak na oplátku za to, že on si vyslechl mně.
"Pokud si už teď, před začátkem výcviku, řekneš, že jím nedokážeš projít, jenom na základě toho, co tu předvedl Shadis, a vzdáš všechny svoje snahy o to, výcvikem projít, pak ano, opravdu jím neprojdeš. Musíš se snažit, nevzdat se, zakousnout se a nepustit, dokud nebudeš u cíle. A musíš si věřit. Všechno půjde líp, když se podíváš na překážku a řekneš si: 'Tohle půjde' nebo 'Zvládnu to', namísto: 'Vypadá to moc těžce, na to nemám' nebo 'Proč to zkoušet, je mi jasné, že to nedokážu'. Zkusit se má všechno. Jasně, vždycky to není jednoduché, ale o čem by pak život byl, kdybychom všechno dostali naservírované na stříbrném podnose? Já chápu, že není snadné začít si věřit nebo se zvednou, když dostaneš ránu. K tomu prvnímu ti můžu poradit asi tohle - pokaždé, když před tebou bude překážka, není důležité, jak velká, řekni si, že ji dokážeš překonat. Pořád dokola si opakuj: 'Dokážu to! Dokážu to!' a těm slovům věř. Nebo..." Znovu se odmlčí. Zamyšleně hledím do země. Najednou cítím, jak mě jemně bere za bradu a nutí vzhlédnout. Zadívá se mi do očí. "Nebo věř aspoň mně. Když říkám, že jsi silná, je to pravda." Přejede mi palcem po čelisti, tak jemně, že to téměř necítím, a pustí mě.
S tvářemi rudými jako rajče sklopím pohled zpět k zemi. Věřit mu. Jeho oči vypadaly tak upřímně, když mluvit. Tak přesvědčeně. On svým slovům věří, dojde mi najednou. A když jim věří on, proč bych já neměla? Snaží se mi pomoct. Snaží se mi pomoct dosáhnout mého snu, snu o Průzkumné legii a o vlastní užitečnosti. Ale to nedokážu, pokud se nezměním. Pokud nezahodím to, čím jsem byla. Nemám pravdu? Jistě že mám. O tom také nejspíš byl celý ten vstupní obřad - přinutit nás zahodit to, čím jsme byli a začít znovu, hezky od začátku. Jako druhá šance. Každý si zaslouží druhou šanci - to vždycky říká moje matka. Snad i já si ji zasloužím - šanci dělat věci lépe, než jsem je dělala do teď. Je na čase o sobě přestat pochybovat. Ano - budu Marcovi věřit. Pomalu k němu vzhlédnu a než mě opustí všechna odvaha, kterou jsem si právě dodala, mu pohlédnu do očí. "Věřím ti," zašeptám a rty se mi zkroutí do drobného úsměvu, který mi chlapec vřele oplácí.
Vděčně přikývne. "Děkuji, vážím si toho."
Znovu se usměji. "A k tomu druhému?" Zeptám se po chvilce. "Co mi řekneš k tomu druhému?"
Marco na vteřinu zaváhá, nejspíš si není úplně jistý, co mám na mysli, ale ihned mu svitne. "K tomu druhému asi jenom tohle. Když tě život kopne, kopni ho zpátky."
"Cože?" Zmateně se zamračím. Teď si ze mě dělá legraci, že ano?
"Nemyslím to doslova," zasměje se. "Pokud ti život dá ránu, nesmíš se jí nechat zlomit. Musíš se naštvat, sebrat veškerou sílu a vrátit mu ji zpátky. Však víš, abys mu dokázala, že si s tebou nemůže dělat, co chce, že nejsi jenom loutka v jeho rukou! Pokaždé, když se ti stane něco, co by tě mohlo zlomit, si představ, že před tebou stojí ten parchant Život osobně a vysmívá se ti do obličeje. Jen si to představ, jak tu právě teď stojí - nemáš chuť ho praštit?"
Několik vteřin ještě Marca zamyšleně pozoruji, přemýšlejíc o jeho slovech. Nakonec se zhluboka nadechnu a ponořím se do představ. Představím si Život, ne nijak konkrétně, jen jako matnou postavu, která se nade mnou tyčí s obličejem naplněným posměchem a arogancí. Potom si představím sebe samo, maličkou a bezmocnou v porovnání se Životem. Ale tentokrát nemám chuť se litovat, ani v nejmenším. Ruce se mi zatnou v pěsti. Mám chuť se pořádně rozpřáhnout a rozmlátit Životu ksicht na fašírku a to že jsem zapřisáhlý pacifista. Je to zvláštní, ale v tu chvíli mě celou naplní hněv na život, na to, jak se mnou ten parchant zametá jako s prašivým hadrem. Marco má pravdu, musím se tomu postavit. Takhle to dál nejde. Všechen vztek na Život se zčistajasna začne měnit na sílu, jakou snad ještě nikdy necítila. Najednou si nepřipadám vůbec slabá. Naopak. Mám pocit, že dokážu... No, spoustu věcí. Odkud se ten pocit vzal? Překvapeně vzhlédnu k Marcovi a zjistím, že se spokojeně culí.
"Funguje to, co?" Prohodí. Když přikývnu, vítězoslavně se zazubí. "Já to věděl. Tenhle trik mi prozradil táta... Hm," odmlčí se. "Takže už se cítíš líp? Myslím - jsi připravená vylézt ven? Protože tobě se tu možná sedí pohodlně, ale mě už začíná bolet za krkem,"
Se smíchem přikývnu. Je mi lépe. Lépe, než kdy dřív. "Jsem."
Marco si úlevně vydechne. "Výborně." A začne opatrně po čtyřech lézt ven. Cestou se zase několikrát praští do hlavy a já se pokaždé neubráním výbuchu smíchu. Kdo by se také ubránil? Působí to tak neskutečně komicky. Jeden by si myslel, že když se Marco už předtím několikrát do hlavy praštil, zapamatuje si, že ji nemá zvedat. Zřejmě to není pravda. Až když se vynoříme z pod schodů, a Marco vstane, dojde mi, proč mu činilo takový problém držet hlavu dole - je totiž neskutečně vysoký. Jistě, všichni lidé, se kterými jsem se doteď setkala, byli vyšší než já, někteří dokonce o celou hlavu i víc, ale nikdo nebyl tak vysoký jako kluk, který mi právě gentlemansky pomohl na nohy. Když mu teď stojím tváří v tvář, musím vzhlížet, abych se mu mohla dívat do očí. Připadám si ještě menší než obvykle, protože Marcovi sahám sotva po prsa. Rozdíl mezi námi dvěma tudíž musí činit nejméně třicet centimetrů. Musel se opravdu hodně krčit, když tam se mnou dole seděl. Nejspíš ho teď za krkem bolí opravdu hodně. Kvůli mně. Svěsím ramena. Nevím, co říct a tak jen mlčky hledím do země. Slova nikdy nebyla mou silnou stránkou, takže i když vím, že bych měla Marcovi poděkovat, nemám nejmenší tušení jak. Nic z toho, co bych teď měla nebo chtěla říct, jednoduše nestačí. Ale nějak poděkovat musím. Tolik mi pomohl, že to nemůžu jen tak přejít s jednoduchým "Děkuji" nebo dokonce bez něj. To by nešlo. Chce to něco lepšího. Mnohem. Jenže co? Zoufale se snažím přemýšlet, ale čím víc se ticho mezi námi prodlužuje, tím je mi jasnější, že žádný spásný nápad se nejspíš neobjeví. Už, už to chci vzdát, když se mi v hlavě přeci jen jeden nápad vynoří - ten, který jsem se celou dobu snažila ze všech sil ignorovat, protože je tak šílený a hloupý a naprosto absurdní, že jen myslet na něj mi přišlo skoro stejně šílené. Ale teď nemám na výběr. Je to jediné, co mám. Srdce se mi rozbuší nervozitou, když si rozpačitě odkašlu: "Hm, Marco?" Cítím, jak mi rudnou tváře, když k němu vzhlížím. "Mohl by ses prosím trochu skrčit?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama