{WWS – 1} Soucit (1/3)

5. července 2014 v 17:00 | Marille |  We will survive
Aloha přátelé! Tak Marille se konečně zase ozývá! :D Abych k vám byla upřímná, poslední dobou na psaní a blog celkově úplně kašlu. Většinu dne buď koukám na anime (mám rozkoukaný Ao No Exorcist a Fullmetal Alchemist), čtu mangu (teď momentálně Shingeki no Kyojin) nebo brouzdám po deviantArtu. Celkově to s mojí aktivtou jde prostě z kopce. Je sice pravda, že sem tam mě chytne rapl a něco napíšu, ale bohužel je to tak jednou týdně a uznejte sami, to na vedení aktivního blogu fakt nestačí. A jak jsem vám slibovala aspoň ty články s videama, tak do těch se mi vůbec nechce. Jasně, ono by stačilo jenom hodit video a nazdar, ale to je mi zase hrozně blbý, protože přeci jenom, já si dost poprpím na to, že když už vám sem to video dám, tak se u toho i rozepíšu, proč zrovna tohle video a tak, no a... poslední dobou se mi do toho zkrátka nechce x_x V dohledný době mám asi jedinou věc, kterou se těším, až sem hodím a to je taková moje čmáranice. No uvidíte sami ^.^
Ale teď už dost kecání z cesty! Konečně jsem se dokopala přepsat to, co mám v sešitě, do kompu a je z toho první kapitola WWS. Ještě sice není dopsaná, ale už jsem skoro u konce ^.^ Tipovala bych, že bude mít tak šest tisíc slov. Docela dost, co? Teda, aspoň na mě. Ale řekla jsem si, že když už jsem se do tý fanfikce pustila, vezmu to pěkně od podlahy, takže pokud mi to vydrží, bude mít každá kapitola kolem těch pěti tisíc slov... Etooo, jak už jsem psala u infa, fakt si nemyslím, že vám bude Josie sympatická, protože, no... uvidíte sami. Chvilku jsem bojovala s nutkáním začít ji tady před vámi obhajovat, ale pak jsem si řekla, že by to vůči ní nebylo fér. Časem si k ní třeba nejdete cestu a když ne, no tak s tím nic neudělám. Dál... rozhodla jsem se, že budu používat dvě signatury, jednu mojí výroby a jednu gif, který můžete vidět níže, který jsem našla při svých toulkách tumblru (bohové, to je strašný slovo :D). Tak, to by bylo asi všechno, doufám, že se vám bude WWS líbit a tak dál ^.^
Mějte se fanfárově a užívejte si prázdiny,
Marille!



ROK 847
Celým areálem výcvikového tábora duní řev velitele Shadise a rezonuje mezi řadami vzorově srovnaných kadetů. Jedním z nich jsem i já - drobné bledé stvoření, na kterém plandá uniforma, s do pasu dlouhým copem rudých vlasů - a ze všech sil se snažím nepřitáhnout na sebe pozornost křičícího muže. Už jen jeho zjev ve mně budí strach. Se svou holou hlavou a očima zapadlýma hluboko v lebce působí jako umrlec, což je dost děsivé samo o sobě, ale on tomu ještě snaživě dodává korunu svým řevem. Opravdu mě děsí. Snažím se dýchat klidně a ani se nepohnout. Cokoli, jen abych na sebe nepřitáhla jeho pozornost. Ze stání v pozoru mě začínají bolet břišní svaly, které zuřivě zatínám, abych stála co nejrovněji. Modlím se, abych už to měla za sebou, ale především, aby si mě Shadis nevšiml. Stačilo mi jen pár minut poslouchat jeho nesnesitelný řev a začínám ho nenávidět. Jak mám vydržet celé tři roky výcviku právě pod jeho velením? Snažím se na to nemyslet, ale odpověď je jednoduchá a celkem nasnadě - nevydržím to. Nejspíš pojedu domů ještě tenhle týden, ne-li rovnou dneska. Možná bych měla být víc optimistická, ale nejde to. Velitel právě přikázal jedné dívce, aby běhala kolem tábora do té doby, dokud vyčerpáním nepadne. Opravdu tvrdý trest. Na druhou stranu, ona byla zase tak hloupá, že jedla během ceremoniálu. Ale ani to Shadisovi nedává právo nechat někoho běhat do zhroucení. Moment, vlastně dává. On je vrchním velitelem celé 104. jednotky kadetů - může si s námi dělat, co chce. Ta představa mě upřímně děsí. Snad si tenhle plešatý muž příliš nepotrpí na fyzické tresty, nevím, kolik ran bičem bych vydržela… Pravděpodobně ani jednu. A to je nejhorší. Nevydržím vůbec nic. Nemám žádnou fyzickou sílu, ani výdrž, nejsem mrštná, ani rychlá, nejsem vůbec nic. Po fyzické i po psychické stránce jsem přesně taková, jaká se zdám - slabá, křehká… k ničemu. Proč jsem sem vůbec chodila? Na co jsem myslela? Cítím, jak se mi zrychluje dech. Nejraději bych utekla. Nebo alespoň zavřela oči a představila si, že jsem někde jinde. Ale nemůžu. Nemůžu nikomu dovolit, aby viděl, jak moc jsem slabá.
"To si ze mě děláte prdel, ne?!"
Leknutím sebou trhnu. Shadis stojí přímo přede mnou, jeho pohled by mohl zabíjet. Pohotově zasalutuji, jak nejlépe dovedu, jen aby neměl další důvod na mě křičet. Mám co dělat, abych vyděšeně nezavřela oči. Upřu pevný pohled na boty člověka přede mnou, k velitelovi se neodvažuji vzhlédnout.
"Ty se chceš přidat k armádě? To nemyslíš vážně! Měl bych tě na místě vyhodit, abych ti ušetřil trápení, ty ubožačko! Podívej se na sebe! V životě jsem neviděl nic směšnějšího! Uniforma na tobě visí jak na věšáku! Vždyť výstroj pro prostorový manévry ani neuneseš, ty nanicovatý vyžle! Jak se vůbec opovažuješ pomýšlet, na to, že by ses k nám přidala?! Nejsi dost dobrá ani jako žrádlo pro obry! I kdybys náhodou výcvikem prošla, budeš jenom břemeno, jenom koule na noze, kterou si nikdo tam venku nemůže dovolit! Radši rovnou vypadni!" Řve na mě z plných plic.
Spodní ret se mi začíná třást. Vidím rozostřeně. Teď ne, zatraceně teď nebul! Poručím si v duchu. Potom se poprvé odvážím vzhlédnout k Shadisovy. Upírá na mě pohled, který je ztělesněním odporu. Opravdu mnou tolik pohrdá. Ráda bych jeho nabídku přijala. Jedna část mě, ta chytrá, rozvážná Josephine, mě nabádá, ať se rychle spakuji, dokud mám možnost, a nedělám si dál ostudu.
"Tak co bude? Vypadneš odtud nebo ne?"
Mrkáním rozeženu slzy, které mi vyhrkly do očí. Zhluboka se nadechnu. "Ne, pane," pronáším tiše.
"Cože?!"
Další hluboký nádech. Modlím se, aby se mi neroztřásl hlas, když odpovídám, tentokrát tak hlasitě, jak dovedu. "Řekla jsem: Ne, pane! Já nikam nejdu!"
Jako by všichni na vteřinu zadrželi dech. Vnímám, že se na mě několik lidí úkosem dívá. Možná obdivují moji odvahu nebo v duchu kroutí hlavou nad mou blbostí. Nebo mě možná litují. Opatrně zvednu oči k Shadisovy. Velitel se nade mnou tyčí s kamennou tváří. "Jsi to nejubožejší, co se kdy pokusilo zapsat do armády! Ani nevím, jestli jsi k smíchu nebo k pláči! Jméno, původ a důvod zápisu, skrčku!"
Nutím se zhluboka dýchat. Jeho urážky se mi zařezávají hluboko do mozku. Bože, má naprostou pravdu, uvědomím si. Ale teď už necouvnu. Nemůžu. Nesmím. "Josephine Icebergová z Trostu, pane! Co se důvodu týče," odmlčím se. Nechci plácnout žádnou hloupost. "Prostě jsem chtěla být užitečná, pane," vyjde ze mě nakonec tichým hlasem.
Chvíli je ticho. Potom se k mému překvapení Shadis rozesměje - děsivě, opovržlivě a pekelně dlouze. Zatnu zuby. Teď nechci nic jiného, než se hanbou propadnout do země a zůstat tam další století. "Jsi směšná!" Prskne, načež se otočí a odkráčí jinam.
Stojím jako opařená. Ani si nejsem jistá, jestli se mi chce brečet nebo křičet. Nejraději bych udělala obojí. Spodní ret se mi třese. Pevně zatnu pěsti. Nenávidím ho! Nenávidím tohohle člověka! Pozoruji, jak přechází mezi řadami kadetů a sem tam ještě na někoho zařve. Z jeho řevu už mi začíná třeštit hlava. Nikdy jsem si nepřála odněkud zmizet víc než teď.
"Tak fajn, vy parodie na kadety, teď se spakujte a odporoučejte se do kasáren, nebo kam chcete! Do večeře máte volno! Využijte ho, jak myslíte! Další dlouho nedostanete!" Shadis se odmlčí. "Kdo by chtěl odjet," velitel mi věnuje významný pohled, pod jehož silou bych se nejraději propadla, ", přijde za mnou nebo za jedním z vyšších velitelů. Najdete nás támhle." Mávne rukou k administrativní budově stojící opodál. "Rozchod!" Těch slov se všichni okamžitě chytí. Nikdo se neodváží utíkat, ale na všech je dost patrně znát, že tu nechtějí zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Konečně se postavím normálně a obrátím se k odchodu. Jen stěží rozmrkávám slzy. Tolik mě ještě nikdy nikdo neponížil. Opravdu bych si teď přála se na místě vypařit. Opatrně se ohlédnu přes rameno. Možná bych měla odejít. Teď a bez hanby. Klopím zrak k zemi. Možná to tak bude lepší… prostě to vzdát. Zhluboka se nadechnu. Ne. Řekla jsem Shadisovi, že nikam nejdu. Nemůžu mu tam teď nakráčet a požádat ho, aby mě poslali někam, kde budu užitečná. Někam do hor, na pole… Takový život - Někdo do mě zezadu vrazí. Až příliš prudce na to, aby to byla nehoda.
"Idiote!" Vyjeknu rozčíleně.
Člověk, který kolem mě právě prochází, se zastaví. Domyslím si, že to byl on, kdo do mě vrazil. S rukama v kapsách se na mě pootočí. Ne úplně, ale dost na to, abych i přes slzy viděla opovržlivý úšklebek v jeho tváři. "Shadis má pravdu: Jsi k smíchu," prohlásí chladně.
Upřu na něj rozčílený pohled. Mám chuť se hádat. Křičet na něj. Praštit ho. Ale jakmile se mi do očí znovu začnou drát slzy, jenom si odfrknu - tak zlostně, jak jen můžu - a proběhnu kolem něj. Mezi zaťatými zuby drtím nadávky. Ne na Shadise, ne na toho pitomce, co do mě vrazit. Nadávám sama sobě, protože jsem tak slabá. Tak dětinská. Tak přecitlivělá. Po tvářích se mi koulejí první slzy, proto hledám co nejrychleji nějaké místo, kde bych se mohla bez povšimnutí vybrečet. Mám v tom praxi - dělám to pořád. Se zrakem rozostřeným pláčem zalezu pod první příhodné místo, které vidím - pod schody do nějaké budovy. Momentálně mě nezajímá, co je to za budovu ani co pod schody může být. Z pavouků strach nemám, z myší a jiné havěti taky ne. Zalezu až úplně do rohu, kde je největší tma. Kolena si přitáhnu k bradě a zabořím do nich tvář. Konečně můžu nechat slzy téct. Ramena se mi třesou, jak se usilovně snažím nevzlykat nahlas. Jsem ubohá. Bože, já jsem tak ubohá. Proč jsem tak slabá? Proč vůbec nic nevydržím - ani pár pitomých urážek? Proč mám pořád tak blízko k slzám? Nenávidím se! Nejraději bych se neznala! Zatínám zuby. Shadis měl pravdu. Tady budu na nic - jenom koule na noze. Břemeno. Přítěž. Měla jsem poslechnout rodiče a zůstat doma v pohodlí, v bezpečí… Ale já nechtěla. Zaslepila mě vidina nebezpečí, dobrodružství, adrenalinu. Zaslepila mě touha být někým víc. Strašně jsem si přála být tím silným vojákem s odhodlaným, vyrovnaným pohledem, jaké jsem vídala doma v Trostu vydávat se za hradby. Přála jsem si, aby si lidé při pohledu na mně šeptali: "To je ona - to je Josephine Icebergová." Přesně jako si to šeptají při pohledu na desátníka Leviho. Nedošlo mi, že takový respekt se nebere odnikud. Proslýchalo se, že vlastníma rukama zabil desítky obrů a konci mnoha dalších přispěl. Je vzorovým příkladem vojáka. Někdo jako já se mu nebude moci nikdy rovnat. Nikdy. Proč mi to tenkrát nedošlo? Proč jsem to neviděla? Samozřejmě - protože stát se uznávaným vojákem nikdy nebyl hlavní důvod, proč jsem se už dlouho chtěla zapsat do armády. Ani z daleka ne. Jak jsem řekla Shadisovi, chtěla jsem být užitečná. To je všechno. Jen být užitečná. Poprvé mě myšlenka na zapsání do armády napadla před dvěma lety, když padla Mariina hradba. Jistě, už dřív, když jsem jako malá sledovala slavné přehlídky všech armádních sborů, jsem si pohrávala s myšlenkou, jaké by to asi bylo být jedním z nich, ale tehdy jsem to ještě nemyslela vážně. Byla to prostě jenom hloupá dětská touha - stát se jedním z nich. Teprve když padla první hradba a já sledovala všechny ty zoufalé uprchlíky, kteří kvůli obrům přišli o všechno, jsem vůči těm krvelačným monstrům pocítila nefalšovanou, čistou nenávist a tehdy jsem si uvědomila, jak moc si přeji ukončit jejich nadvládu jednou pro vždy. A jediná cesta, jak toho dosáhnout, bylo zapsat se k armádě. Nejdříve jsem měla strach. Bála jsem se učinit krok k zápisu. Potom byla vyslána ta armáda. Armáda, jejímž nemožným úkolem bylo znovu dobýt Mariinu hradbu. Armáda, z níž nepřežil jediný člověk. Až když do Trostu dorazila zpráva o jejím zmasakrování, odhodlala jsem ten krok udělat. Cítila jsem to jako svou povinnost. Rozhodla jsem se stát se součástí Průzkumné legie. Rozhodla jsem se přidat k jediným lidem, kteří byli schopni nakopat obrům prdel. Takový cíl mi připadal správný, tak správný, že jsem ani na okamžik nepochybovala o jeho dosažitelnosti. Přímo jsem se viděla hrdě sedící na koni ve slušivé, dobře padnoucí uniformě, na nohou vybavení pro prostorové manévry, jak jako součást Legie vyrážím na úžasné, dobrodružné výpravy za hradby. Teď se mi ten obraz rozplývá před očima. Odplavují ho mé vlastní slzy. Můj vysněný život… Mizí a na jeho místo v mé hlavě se tlačí studená, krutá realita. Proč ksakru? Proč to musí být tak těžké? Proč - proč to prostě nemůže být jednoduché? Copak toho opravdu chci tolik? Alespoň jednu přízeň osudu! Alespoň jeden splněný sen! Je to vážně příliš? Čím jsem si od života vysloužila takovou krutost? Proč je svět tak strašně nefér? Slzy mi máčí uniformu, tvoří na ní vlhký flek. Uvědomím si, že vzlykám nahlas, ale nemám sílu s tím cokoli dělat. Prostě nemám. Je toho na mě příliš. Sakra! Shadis měl pravdu! Měla bych odsud vypadnout. Nepatřím se. Jsem malá, ubrečená a slabá. Co jsem si to nalhávala? Nemám nejmenší šanci projít výcvikem! Nikdy jsem ji neměla! Z toho poznání mě zabolí u srdce. Pomalu zavřu oči. Možná je to tak lepší. Možná… Možná bude lepší, pro všechny, když odejdu. Ano, tak to bude nejlepší - odejdu ještě dnes. Ušetřím si trápení. Povzdechnu si. Vlna šílené sebelítosti začíná pomalu odeznívat a já se smiřuji s krutou pravdou. Ale slzy neusychají, pořád mi máčejí tváře, ačkoli už jsem smířená se svým osudem. Proč musí být tak těžké dosáhnout svých snů? Proč si já hloupá vůbec tak nedosažitelný sen stanovila? Z další tvrdé vlny sebelítosti mě vytrhne tupé žuchnutí. Vylekaně otevřu oči. Úplně jsem zapomněla, že jsem stále schoulená pod schody.
"Ale no tak," povzdechne si tiše kdosi před nimi, jehož boty se mi právě objevily v zorném poli. Pomalu si klekne a začne sbírat věci vysypané z vaku před ním. Zatnu zuby v zoufalé snaze nevzlyknout a zůstat neodhalená. Marně. Než se stačím zastavit, vyjde mi ze rtů zvuk podobný přišlápnuté myši. Zády se přitisknu ke zdi, co nejvíc do stínu. Ústa si zakryji rukou, abych zamezila vzlykům opouštět mé rty. Ale všechno je to marné. Ten před schody si mě všiml. Pomalu otočí hlavu mým směrem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gréti Gréti | Web | 8. července 2014 v 8:27 | Reagovat

Na tvoj blog som práve náhodou natrafila a čo vidím - Fan-fiction na SNK :333 Jednoducho som si príbeh nemohla neprečítať. Taktiež som tomu rada, že som sa do čítania pustila, pretože príbeh sa ti to podarilo napísať úžasne :333
Je príjemná zmena nevidieť príbeh zo strany odhodlaného chlapca, ktorému obri zabili matku pri páde Mariinej hradby alebo z pohľadu jeho priateľov, ktorý boli natoľko verný, že s ním zostali - ale vidieť to celé z pohľadu malého krehkého a uplakaného dievčaťa, ktorého dôvod príchodu nie je veľmi spojený s jej citmi. Taká netypická hrdinka :D
Podľa môjho názoru je to perfektne prepracované, nič mi tam nechýba a nie sú tam ani žiadne nezrovnalosti a ja nenachádzam správneho slova, ktoré by príbeh vystihlo - použijem teda aspoň "dokonalé" :333
Teším sa na ďalšiu časť :3333

2 Marille Marille | Web | 8. července 2014 v 13:39 | Reagovat

[1]: Děkuju mockrát :3 Tvůj komentář mě neuvěřitelně potěšil! Je vážně vzácnost narazit v našich končinách na fanoušky SNK! Že by při mně jednou stálo štěstí? Každopádně, jsem ráda, že jsi mému psaní dala šanci :3
Já vím, byl to trochu účel, ale hlavně jsem chtěla, aby bylo v průběhu příběhu vidět, jak se Joss mění nebo nemění. Kdyby už na začátku byla jako Eren, moc změn by vidět nebylo. Taky mi to přišlo hloupý, psát za dalšího silného hrdinu (teda vlastně hrdinku), který má za sebou tragickou a pohnutou minulost, protože takových lidí je všude plno. Takže jsem Josephine udělala tak trochu podle sebe, i když já bych zdrhala, jakmile by na mě Shadis poprvé zakřičel xD
Zase tak úžasné, jak ty říkáš, to určitě není. Já osobně bych na tom pár much ještě našla, ale tvůj názor ti rozmlouvat nebudu :D Moc mě těší takový ohlas číst :3 Opravdu moc a moc ti děkuju :3 Budu se snažit tě pokračováním nezklamat!

3 Maggi Maggi | Web | 9. července 2014 v 13:54 | Reagovat

Promiň, že se ozívá tak pozdě, ale tvého komentáře jsem si všimla až teď.. jen ti chci říct, že jsi neskutečně (neskutečně! Tolik chvály si ani nezasloužím!) nafoukla moje ego, takže díky. :D A teď si du přečíst, o co tady na tom blogu vlastně jde :D Zatím jsem zjistila, že nejspíš půjde o anime.. a to je super. :3 hodně mi připomínáš Xanyu, hele :D

4 Maggi Maggi | Web | 10. července 2014 v 13:05 | Reagovat

Dobře.. jsi skvělá! Vážně mě bavíš, doufám, že brzo bude nová kapitola :3

5 Gréti Gréti | Web | 10. července 2014 v 22:00 | Reagovat

[2]: Pravdu povediac, ani ja som nečakala, že ďalšieho SNK fanúšika nájdem tak ľahko :D
Aj si dobre urobila - jeden Eren stačí :D
Čo sa toho týka, tých chýb, možno ich tam vidíš len pretože ty si autorka - ty si tá, čo si príbeh vysnívala a potom čo si ho dala na papier vidíš nedostatky , lebo stále porovnávaš predstavu so skutočnosťou. Možno sa teraz mýlim, neviem, vychádzam len z vlastných skúseností.
I ja ďakujem, som rada, že môj názor pomohol :D

6 Marille Marille | Web | 14. července 2014 v 20:24 | Reagovat

[3]: Vůbec se neomlouvej, to já se ozývám skoro o týden později :D Já ráda dělám lidem radost ^.^ Navíc se mi tvůj reader-insert vážně líbí, takže vůbec nemáš za co děkovat :3 Poslední dobou tady jde hlavně o anime, jop :D Xany? Fakticky? To je dost poklona :3 No, sem tam mám pocit, že Xany je něco jako moje temnější dvojče :D

[4]: Moc děkuju! O//////O Další chvála - abych vám nezpychla :D

[5]: Náhoda je holt blbec... ale ne v tomhle případě :D V tomhle případě to byla klika :3
Ale odhodlaných šílenců bez pudu sebezáchovy není nikdy dost :D
Máš úplnou pravdu, v tom to nejspíš bude, ale i tak si myslím, že jsi chválila až moc :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama