(DWA) Prolog

17. března 2014 v 18:57 | Marille
Hell yeah! Je to tady! Prolog DWA je tady! A zvládla jsem ho za týden! To je boží! *Tančí vítězný taneček* Sice si nejsem úplně jistá výsledkem, obzvlášť ten konec je vážně hrozný - nepovedený. Dělá mi potíže se do takových situací vcítit. Ale snad je to alespoň trochu čitelné :D Jo a moc bych se chtěla omluvit (zase) za moji neaktivitu. Myslím, že tentokrát už ani nebudu slibovat, že se to zlepší :D Protože nezlepší :D Marille není schopná se polepšit. ALE! No... úplně se taky neflákám. Je sice pravda, že většinu času hraju texotový RPGčka (zatím teda spíš pracuju na postavách do jedný na motivy X-Men: FC a na jednu steampunk :D) nebo se seznamuju s čekou YT scénou (v překladu: koukám na lidi jako je Ati, Vidrail a TheMadKyo) a nemůžu se dokopat dělat nic jinýho :D Na druhou stranu, v sobotu jsem chtěla konečně pohnout s pořádným trailerem k EMF, ale stala se taková nemilá a věc - Vegas spadnul a už se nechtěl spustit. Nakonec jsem zjistila, že to je proto, že můj kompík je prostě moc slabej a tak jsem si stáhla starší verzi.. Jenže, jak se rychle ukázalo, ve starší verzi se nedají otevřít rozdělané projekty z verze novější, takže musím všechno dělat znovu x_x Třikrát hurá xD Ale jsem pylná (teda občas xD) a už mám z nového traileru asi deset vteřin ^^ Všichni skáčou nadšením :D No, to bude asi všechno, co jsem vám chtěla říct. Já jdu okomentovat vaše blogy, protože jsem toho určitě zase tunu zameškala. Allons-y!



Ranní vzduch byl chladný, velmi chladný, ale příjemný. Cuchal mi rozpuštěné vlasy, pohrával si s mým oblečením a dával mi pocit absolutní svobody. Pomalu jsem vzhlédla k obloze. Byla ledově modrá, přímo nad mou hlavou ještě zářila poslední hvězda, nad východem už se však nad obzor draly první sluneční paprsky. A pode mnou… mnoho metrů pode mnou tlumeně hučela dálnice. Bylo ráno jako stvořené k tomu zemřít. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ticho, které se mi rozhostilo v mysli. Možná je to pravda. Možná se před smrtí člověku opravdu rozjasní, uvědomí si, o čem život vlastně je. Život je k ničemu. Jen zbytečný předvoj smrti. Proč se zdržovat a žít, když můžu rovnou odejít do náručí smrti a zkrátit si tak utrpení. Pootočila jsem hlavu, abych na tváři lépe cítila svěží vítr. Zavřela jsem oči. Tak úžasné, úžasné ticho… A tak to bude už navždy. Stačí už jenom krůček a… Přišlo to tak náhle jako kopanec do břicha. V poslední vteřině jsem se stačila zachytit lampy, abych se nepřevážila dopředu. Chtěla jsem zemřít jako já! Být sama sebou! Všechno ustoupilo do pozadí. Uvědomila jsem si, že křičím, ale kdoví jestli to vůbec byl můj hlas. To bylo poslední, co jsem si stačila pomyslet, než cizí vzpomínka úplně potlačila moje vědomí.
Noc. Lehký vánek. Vůně květin. Vysoká tráva pod mýma nohama. Ne, nebyly to moje nohy, stejně jako to nebyly moje ruce, kterými jsem před sebou rozhrnovala trávu, stejně jako to nebyly moje oči, kterými jsem právě vzhlížela k obloze a úplně stejně, jako to nebyla moje vzpomínka, kterou jsem právě prožívala. Byla jsem jen nehmotný pozorovatel, vetřelec v cizí hlavě. Zhluboka jsem se nadechla. Vánek utichl. Vzduch prosycovala těžká vůně nějaké tropické rostliny. Bylo to trochu jako - Ne! Dost! Tohle není moje vzpomínka! Tohle nejsem já! Zakřičela jsem, ale svůj hlas jsem nepoznávala. Sevřela jsem si hlavu v dlaních. Ticho! Ticho! Ticho! Prosím! Marně jsem bojovala s cizí vzpomínkou, byla silná! Moc silná! Cítila jsem, jak se vytrácím. Mizela jsem! Mé já se rozpadalo na tisíce kousků, které odnášel pryč hurikán cizích vzpomínek. Přepadla jsem dozadu. Dopadla jsem na záda a na několik vteřin jsem to byla zase já. Ale potom se cizí vědomí vrátilo. Trochu jako stát v nehmotném sirupu a - Ne! Schoulila jsem se do klubíčka. Hlava se mi chystala vybuchnout. Zaryla jsem si nehty do tváří. Snažila se alespoň zlomkem své osobnosti zůstat tady. Bylo to marné! Všechno bylo marné! Tlak na moji lebku byl nesnesitelný. Zemřít! Prosím, já chci zemřít! Rychle jinak… A najednou to přestalo. Cizí vzpomínky zmizely, zůstalo jen moje roztřesené vědomí. Na rameni jsem ucítila něčí ruku. Uvědomila jsem si, že brečím. Horké slzy mi máčely tváře, v puse zanechávaly slanou chuť. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně, ale i přes clonu slz jsem dokázala rozeznat blond kštici a velké tmavé oči v bledé tváři.
"Brene," vzlykla jsem, když si mě přitáhnul k sobě a pevně obejmul.
"Pššššt, pšššt, už je to dobrý. Už je to pryč," šeptal tiše Bren. Začal se mírně pohupovat ze stran na stranu.
Ani jsem nevnímala, co říká. Zabořila jsem mu hlavu do ramene. Proti své vůli jsem se znovu rozbrečela. Moje hlava stále šílela bolestí. Celé tělo se mi neovladatelně třáslo. Nebrečela jsem nahlas. Nikdy jsem nebrečela nahlas, ale Brenova košile byla během chvíle úplně promočená. Bolest postupně ustupovala. Vždycky, když jsem byla s Brenem, mi bylo líp. Stačilo ho mít jenom na blízku a všechno se dalo překousnout. Znal mě mnohem líp, než se kdy budu znát já. Nevykašlal se na mě, když se moje schopnosti poprvé projevily. Nevykašlal se na mě nikdy. Ani když už jsem to ho tolikrát málem zabila., ani když ho jednou zbili na ulici za to, že se mě zastal… Věděla jsem, že se kvůli mně vzdává tolika věcí. Mohl by mít tolik přátel, byl by oblíbený, o holky by neměl nouzi. Jenom kvůli mně neměl nic z toho. Protože lidé se mě báli, drželi se dál… Klesla jsem na úplné dno společnosti a Brena jsem stáhla s sebou. To nebylo fér. Měl by být oblíbený. A bude. Až konečně zemřu, bude oblíbený. Konečně se příval slz zastavil. Nezvadla jsem se. Nemohla jsem se přinutit. Bylo to tak uklidňující. V tu chvíli jsem si přála, aby to tak mohlo být napořád - to ticho v mé hlavě a ten pocit naprostého bezpečí. A tak bude. Až zemřu, všechno bude dobré. Vždycky to bylo buď svět, nebo já. Já prostě nemůžu existovat zároveň se světem a svět je příliš důležitý než aby skončil kvůli jedné pološílené holce. Pevně jsem Brena obejmula. Nechtěla jsem ho opustit, ale jinak to jednoduše nešlo. Beze mě mu bude líp. Dělala jsem to i kvůli němu. Odtáhla jsem se, ale stále jsem ho držela za ruku. Fyzický kontakt potlačoval moje schopnosti - to jsem zjistila už dávno. Nadechla jsem se, abych něco řekla. Ještě jsem nevěděla co, ale něco jsem říct musela. Jenže on mě předběhl.
"Cos tu dělala, Joy?" Jeho hlas zněl tak starostlivě. Upíral na mě ty svoje velké tmavé oči… Na chviličku vypadal jako opuštěné štěňátko. Dělal to schválně. Málem jsem tomu štěněčímu pohledu podlehla. On to věděl, tenhle pohled na mě vždycky fungoval. Měla jsem hroznou chuť mu všechno vyklopit. Ale to nešlo. Kdybych mu řekla pravdu, chytil by mě za flígr a odtáhl domů. To nepřipadalo v úvahu, tentokrát ne.
Usmála jsem se tím nejkonejšivějším úsměvem, jaký jsem svedla. "Chtěla jsem vidět východ slunce," pronesla jsem. Ta lež mě bolela, ale byla nutná.
Jediná Brenova reakce byla povytažené obočí. Vstal a potom pomohl vstát i mě. Teprve pak promluvil. "Jocelyn, já tě znám. Znám tě líp než si myslíš. Tohle ti nezbaštím."
Znovu jsem se přinutila k úsměvu. Zahleděla jsem se mu do očí, přičemž jsem musela zaklonit hlavu, protože Bren byl nejmíň o dvacet centimetrů vyšší než já. Vzala jsem ho za ramena a otočila ho. Tedy, on se v podstatě otočil sám. Kdyby nechtěl, nepohnula bych s ním. Slunce právě stoupalo nad obzor a zalévalo svět zlatou září. To dodávalo mé lži snad alespoň trochu na důvěryhodnosti. "Tak se podívej," zašeptala jsem. "Není to nádhera?"
Bren chvíli hleděl na vycházející slunce. Potom se otočil na mě. Uvěřil mi. Viděla jsem mu to na očích. Usmál se.
"Proč jsou ty stromy tak vysoké? Vůbec přes ně nevidím," zamumlala jsem. Snad jsem napodobila svůj obvyklý podrážděný tón. Na to jsem začala lézt na zábradlí. Bren mě sledoval nedůvěřivým pohledem, ale nakonec mi nahoru pomohl. Brene, proč mi tak věříš? Napadlo mě v duchu. Společně jsme sledovali vycházející slunce. Teď, teď je ten správný čas. Pokud to neudělám teď, propásnu nejlepší příležitost. Opatrně jsem si uvolnila ruku z Brenova sevření. "Brene?"
Malinko ke mně pootočil hlavu. "Hm?"
"Děkuju," usmála jsem se na něj. Ten úsměv by nejupřímnější, jak jsem kdy v životě předvedla.
"A za co?"
"Za všechno. Mám tě ráda." Rychle jsem se k němu sklonila a políbila ho na tvář. Než mu stačilo dojít, co se děje, vytrhla jsem ruku z jeho sevření a převážila se dozadu. Viděla jsem, jak vyděšeně vykulil oči. Něco zakřičel a natáhl za mnou ruce. Ale byla jsem už moc daleko na to, abych mu rozuměla. A vzdálenost mezi námi se stále zvětšovala. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si ten pocit absolutní svobody, který mi prostoupil celým tělem. Letěla jsem. Posledních několik vteřin svého života jsem letěla. Cítila jsem se úplně volná. Úplně smířená. Roztáhla jsem ruce. Zemřít byl můj osud. Vždycky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TheMadKyo TheMadKyo | 21. března 2014 v 22:11 | Reagovat

Tak dekuji, ze me sledujes :3, koukam, ze se obcas vazne vyplati googlit si jmeno. Moc hezky pises ^^ A nejsem zadnej fake, protoze beyam, uvidime se priste :D. Pokracuj :) A posli mi to klidne na ask nebo do zprav na fb, rada si to prectu ^^

2 Paní času :3 Paní času :3 | Web | 27. března 2014 v 21:14 | Reagovat

Wow! Prolog a už tak zajímavý :D Píšeš úchvatně :33 Dám si tě do oblíbených ;-)

3 Marille Marille | Web | 28. března 2014 v 23:24 | Reagovat

[1]: Wait! Wait! Wait! Ty jsi vážně pravá TheMadKyo O_o Vážně? Fakt? *Dostává záchvat nadšení* Pravá TheMadKyo mi napsala na blog. Dej mi vteřinku, musím to rozdýchat n_n ... Tak fajn, jsem v klidu. Hrozně moc děkuju za to že sis to vůbec přečetla :3 A samozřejmě taky za to, že se ti to líbí :3 Pokračovat se budu snažit, ale sama asi víš, jak je to s inspirací :D

[2]: Díky :3 :D Snažila jsem se, aby byl zajímavý, jsem ráda, že to vyšlo :D Moc děkuju, i když přeháníš :3

4 Xanya Xanya | Web | 28. března 2014 v 23:42 | Reagovat

C... Co?? Ona skočila? Ten Bren je ale naivka,to bych jí asi nezbaštila,ale co já vím :D Akorát to ještě moc nechápu,všechny ty podrobnosti,jako proč se chce zabít a tak. :D Neznám moc povidek kde by se hlavní postava zabila hned na začátku,ale tady to nevypadá na smrt. :-D
Vypadá to zajímavě,úchvatně a prostě vsechno :33 Tohle není taková typická povídka plná hlášek,je to trochu nezvyk,ale stejně mi to přijde boží. ^^
Btw,super dess,škoda,že toho týpka neznám :D A představa Dojiho jako orangutana a Ryugy jako ještěrky je... Znepokojující 8-O :-D :-D

5 Marille Marille | Web | 28. března 2014 v 23:57 | Reagovat

[4]: Jo, jo skočila :D Neboj, všechno se časem (snad) dozvíš :D Teda, pokud to bude pochopitelný :D Já popravdě taky ne :D K tomu ale nemůžu nic říct, abych nespoilerovala :D
Díky, díky, díky :33 Já na hlášky stejně moc nejsem :D Kruciš, přestaň to vychvalovat :D Ale děkuju :D
Děkuju, strávila jsem nad ním celé odpoledne :D Jim Moriarty, za Sherlocka. Je to... psychopat :D A záporňák :D To by bylo, aby se do něj Marille nezabouchla :D Mírně znepokojující :D Orangutan mě napadl proto, že Doji = pomerančový džus :D Pomerančový džus je oranžový a orangutan začíná na O :DD Nějak mi to přijde podobné :D

6 Lory Lory | Web | 1. dubna 2014 v 16:01 | Reagovat

Wow, tak prolog zní úžasně, už se strašně těším až se rozepíšeš i na první kapitolu...jinak jsem tu teď chvilku nebyla a musím říct wow, ten dess je awesome !!

7 Marille Marille | Web | 3. dubna 2014 v 19:44 | Reagovat

[6]: Děkuju :3 Jsem vážně ráda, že se ti líbí :3 :D Díky, jak vidím, Jim má úspěch :3 :D To vážně moc potěší :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama