3. kapitola

13. srpna 2013 v 10:00 | Marille |  Enterprise means family
Ták a je to tady! Marille je dneska čtrnáct! Jupí! :D Sice mám číslo třináct hodně ráda, ale ono po roce už je taky trochu opotřebovaný :D Už byl na ty narozky nejvyšší čas :D V pátek jsem je doma slavila, protože momentálně kysnu na táboře uprostřed českých luhů a hájů :D A hádejte, co jsem dostala! Nebo vlastně ne, to nejspíš neuhodnete :D tak já vám to řeknu! Tričko s Čechovem! :3 Který jsem si navíc sama navrhla T-Shocku :D Takže jsem na něj dvojnásobně pyšná :D A mám chuť to tričko líbat pokaždý, když se na něj podívám, protože Pavel je tak sladkej :3 Myslím, že ho miluju :3 :D No, ale to je teď vedlejší :D Jak jsem slíbila, je tu další kapitola! Berte to ode mně jako dárek :D Tuhle kapitolu jsem přepisovala asi jen třikrát, což je v podstatě rekord :D Většina kapitol EMF prošla nejmíň deseti přepisy :D Doufám, že se bude líbit a ujišťuju vás, že další je právě ve stádiu vývoje :D Už jsem, řekla bych, tak v půlce :D Jenom malé upozornění na závěr: Zase jsem se nedokopala k tomu, dát do kapitoly Enterprise :D Ale předpokládám, že Lory ani Anti to moc vadit nebude, vzhledem k jednomu nejmenovanému kapitánovi, který se v téhle kapitole vyskytuje :D Sice se mi moc nepovedlo ho vystihnout, ale vy to určitě nějak přežijete :D Takže, já končím, zdrazí :D Už se na vás na všechny těším :D A další kapitolu čekejte tak za dva týdny :D Pokud bude Múza spolupracovat :D


Bloudila jsem po hangáru a hledala raketoplán, který mě měl dopravit na Enterprise. Jak jsem správně předpokládala, večeři jsem nestihla. Naštěstí jsem Theresu náhodou potkala v chodbě, tudíž jsem měla šanci se s ní rozloučit. Abych byla upřímná - možná to bylo předchozím loučením s tátou, možná ne -, rozbrečela jsem se a měla jsem chuť se studem propadnout, ale všimla jsem si, že i Theresa měla slzy na krajíčku, takže mi aspoň nebylo tolik trapně. Jakmile jsme se rozloučily, musela jsem se na chvilku uklidit do postranního skladiště, kde jsem počkala, až mi přestanou téct slzy a teprve potom jsem se vrátila k hledání. A teď jsem ho konečně našla. Raketoplán přidělený Enterprise byl úplně stejný jako všechny ostatní. Byla to kovová krabice stříbrné barvy, právě obalená mlhou z chladících zařízení. V zadní stěně se nacházely sklápěcí dveře tvořící plošinu, po níž se vcházelo dovnitř. Kolem raketoplánu bylo prázdno, což mě trochu děsilo. Nervózně jsem si jednou rukou upravila popruh své tašky, zatímco druhou jsem si popotahovala šaty-uniformu, ve které jsem se stále cítila neuvěřitelně zranitelně a nepřirozeně. Pravidlo uniforem alá šatů musel zavést určitě chlap, nikdo jinej by nemohl být tak blbej! Zatlačila jsem nakvašené myšlenky do pozadí s tím, že později ji podrobím detailnějšímu rozboru a řádně si postěžuju do svého osobního deníku. To bude hezký první zápis. Ale pro teď jsem se jim přestala věnovat. Podívala jsem se na raketoplán s nedůvěrou. Nejspíš to bylo tím, že kolem bylo, na rozdíl od ostatních raketoplánů, liduprázdno. Možná tohle není ten správný raketoplán, napadlo mě. Z tašky jsem vyštrachala PADD a rychle si vyhledala rozpis raketoplánů. USS Enterprise - raketoplán číslo 451, hangár 6. Naklonila jsem se, abych přečetla už lehce vybledlý nápis na boku. Číslo 451 - to sedělo. Tak proč tu nikdo nebyl? Ano, přiznávám ochotně a bez mučení, že patřím mezi tu část obyvatelstva, která trpí chorobným strachem ze ztrapnění sebe sama, svých špatných rozhodnutí a tak podobně. Nemůžeš tady stát celý den, koukej nastoupit! Rozkázala jsem si v duchu a vstoupila dovnitř. Hned jsem se však zastavila, když jsem spatřila dva dohadující se muže uprostřed ústřední chodbičky. Jeden z nich stál ke mně zády. Byl oblečený ve žluté uniformě komandéra. Část mně mu okamžitě začala závidět černé kalhoty. Co já bych za ně dala?! Měl blonďaté vlasy, ale to bylo všechno, co jsem z něj viděla. Druhému z mužů jsem viděla do obličeje. Jeho špičaté uši a "hrncový" sestřih ofiny mi okamžitě prozradily, že je to Vulkánec. Oblečenou měl modrou vědeckou uniformu. Zatímco blonďák hádku opravdu prožíval, Vulkánec se tvářil naprosto klidně a jeho hlas byl až překvapivě netečný. "V tom s vámi naprosto nemohu souhlasit, kapitáne, takový postup by byl velmi nelogický."
"Sakra, Spocku! Jdi s tou logikou už k čertu!" Vyštěkl dopáleně blonďák a rázně rozhodil rukama. "Já vím, co dělám!"
"Obávám se, že to si jen nalháváte," poznamenal Vulkánec-Spock. Nato vzhlédl a upřel na mě tmavé oči. "Mohu vám nějak pomoci, slečno?" Zeptal se mě stejně netečným hlasem, jakým mluvit prve s blonďákem. Ten se překvapeně otočil. Jakmile to udělal, okamžitě jsem ho poznala - James T. Kirk, známý také jako nejlépe vypadají kapitán ve Flotile. Musela jsem sama sobě přiznat, že něco pravdy na tom bylo.
"No…" začala jsem nejistě, jelikož jsem najednou vůbec nevěděla, co říct. "Jsem poručík Samantha Pikeová, byla jsem přidělena na Enterprise." Rychle jsem z tašky vyštrachala tabulku s mým přidělením. "Tady." Podala jsem ji Kirkovi. Zatímco si ji četl, Spock si mě změřil stále nic neříkajícím pohledem. "Promiňte mi takovou osobní otázku, ale vy jste příbuzná s admirálem Pikem?"
"Ano, je to můj otec," přikývla jsem.
Spock přikývl, čímž vzal na vědomí mou odpověď, ale neřekl nic. Kirk vzhlédl od mé tabulky a usmál se. "Říkal jsem si, že mi někoho připomínáte…" Usmál se. "No, rád vás potom provedu po Enterprise, poručíku. Co byste na to řekla?"
Překvapeně jsem se na něj podívala. "A-ano, byla bych ráda," vykoktala jsem. Hlavně proto, že sama bych zabloudila během necelé minuty, dodala jsem v duchu. Kirk se spokojeně usmál a přikývl. "Což mi připomíná, že jsem se ještě nepředstavil! Jsem Jim Kirk, kapitán Enterprise." Natáhl ke mně ruku. S úsměvem jsem ji stiskla. "Ano, já vím."
Kapitán se obrátil na Spocka. "Vidíš, Spocku, moje pověst mě předchází," řekl veledůležitým tónem.
"Očividně," přikývl Spock a opět se mu ve tváři neprojevily žádné emoce. To mě přinutilo k myšlence, jestli vůbec má mimické svaly. Napadlo mě, se ho zeptat, ale rychle jsem usoudila, že by se třeba mohl urazit nebo tak něco… Pokud to teda Vulkánci vůbec umí.
"A tohle je můj první důstojník, Spock." Kirk se ke mně naklonil a pošeptal mi: "Je to příšerný suchar, ale jinak se s ním dá celkem vycházet."
Musela jsem se zahihňat. Z toho, co se o kapitánovi Enterprise povídalo, jsem si ho představovala jako nesnesitelného sukničkáře, s nulovým IQ a přiblblým smyslem pro humor. Ve skutečnosti působil Kirk docela pohodově, takový člověk, se kterým se dá vycházet. Na druhou stranu, Spock byl stejný suchar, jak se o něm říkalo.
"No tak, poručíku, posaďte se u nás," vyzval mě Kirk a ukázal na místo vedle toho, kam se chtěl sám posadit. Zaváhala jsem. Původně jsem si chtěla sednout někam dozadu a být o samotě - vzpomínat na tátu, na Theresu, na Akademii. Potom jsem si však uvědomila, že kdybych si sedla sama, jen bych se užírala steskem a nervozitou. Pokud budu cestou mluvit s Kirkem, určitě mě to rozptýlí. Usmála jsem se na kapitána a posadila se na místo, které ukazoval. Tašku jsem si položila k nohám.
Kapitán si mě chvilku prohlížel, a já mám pocit, že si myslel, jak moc je nenápadný, než se zeptal: "Nepotkali jsme se už někdy předtím?"
Na chvilku jsem se zamyslela. Bylo to pravděpodobné, v komplexu Akademie se mohli vyšší důstojníci bez omezení pohybovat. Poklepala jsem si prstem na rty. Ano, byla jsem si jistá, že potkali a někde v podvědomí jsem si vzpomínala i na okolnosti. Rychle jsem si snažila vzpomenout. "Myslím, že ano. Těsně potom, co jste tátu - teda admirála Pikea - dostali z Neronových spárů. Čekala jsem společně se zdravotníky z nemocnice," řekla jsem a stále ještě jsem se mračila ve snaze zjistit, jestli jsem na něco nezapomněla.
Kirk několikrát pokýval hlavou, jakoby se mu to také začalo vybavovat. "Jo, to bude ono."
A nastalo ticho. Ale byl to jiný druh ticha než ten, který se často vznášel mezi mnou a tátou - tenhle nebyl ani z poloviny tak příjemný. "Kolik lidí má být vůbec přiděleno na Enterprise?" Zajímala jsem se, abych to ticho přerušila.
"Čtyři, i s vámi," odpověděl Kirk. "Enterprise nepotřebuje mnoho lidí," dodal.
Nenápadně jsem se podívala na hodinky. Za deset minut jsme měli odlétat. Kde jsou ti další tři? První třetina odpovědi se vzápětí objevila ve dveřích. Byla to drobná asiatka s nazrzavo obarvenými vlasy, oblečená v červené uniformě tak jako já. Každý její krok zářil sebedůvěrou a přetékal elegancí. "Hezký večer vám všem." Kirkovi věnovala zářivý úsměv. Úsměv, který věnovala Spockovi, už byl méně zářivý. Zato na mně se podívala jako na sepranou ponožku právě vytaženou z popelnice. Vznešeně došla ke Kirkovi, přičemž mu podávala svá doporučení. "Jmenuji se Hanako Uzumaki, pane," představila se s dalším zářivým úsměvem. Kirk si od ní převzal její doporučení a přejel ho pohledem. "Komunikačních důstojníků není nikdy dost," konstatoval s úsměvem. "Já jsem Jim Kirk.Vítejte na palubě!"
Hanako se znovu usmála. "Děkuju, kapitáne. Smím se posadit za vás?" Zeptala se s pohledem upřeným na Kirka. Ta holka se mi zamlouvala stále méně a méně. Odvrátila jsem od ní pohled. Byla přesně ten typ dívky, jejíž samotné pohyby v ostatních vzbuzují závist. Působila tak královsky, tak vznešeně… Krásná, ale jedovatá - takový ve mně zanechala dojem.
"Proč byste nemohla?" Kirk se na ni také usmála pokrčil rameny, potom však stočil svou pozornost ke mně. "Jak se daří admirálovi?"
Neurčitě jsem pokrčila rameny. "Řekla bych, že se má dobře, jenže on si nikdy nestěžuje. Ale myslím, že ho trápí ta jeho hůlka - vadí mu, že už nemůže běhat a chodit jako dřív," odpověděla jsem a snažila se znít lhostejně. Ve skutečnosti jsem s tátou soucítila. Neumím si ani představit, jak bych to nesla já, kdybych měla zbytek života strávit s takovým omezením. Kirk sklopil pohled. "Kdybychom se ho vydali zachránit rovnou a bez průtahů, mohl být naprosto v pořádku." V jeho hlase zazníval silný pocit viny.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nebýt vás, kapitáne, byl by táta mrtvý a Země zničená. On to ví. Nedává vám ani nikomu jinému z posádky za vinu, že zůstal o holi. Za to může Nero a ten už je mrtvý! Vy si nic nevyčítejte," pokusila jsem se o povzbudivý úsměv. Potom jsem se zarazila. Co to plácám? Jak můžu vědět, jestli si to vyčítá? Tak dobře jsem v lidech přece číst neuměla. Kirk se usmál a přikývl. "Máte asi pravdu," řekl a odmlčel se. "Nevěděl jsem, že je admirál ženatý. Nebo že má dceru…" Nadhodil po chvíli ticha.
A je to tady - bohužel až příliš obvyklá otázka, zvlášť u lidí, kteří tátu pracovně znají. Osobně jsem tohle téma nesnášela a nejraději bych na něj vůbec neodpovídala, ale v kapitánově případě jsem se rozhodla to překousnout. Kysele jsem se usmála a odvrátila pohled. "Ženatý byl, už není…" řekla jsem jakoby do okna. Doufala jsem, že si Kirk z mého nepřístupného tónu něco vyvodí, ale to se samozřejmě nestalo, místo toho jsem tím jen probudila jeho zvědavost. "Jak to?"
"Když mi byly čtyři, mamka během mise na Corant zmizela," vysvětlila jsem stručně a úsečně. Nechtěl jsem to rozvádět a tentokrát už to Kirk pochopil. Byla jsem mu vděčná, že neřekl něco jako: "To je mi líto". Tyhle fráze jsem nenáviděla.
"Kde jsou ti dva?" Zeptal se Kirk netrpělivě. Prstem si poklepal na neexistující hodinky a upřel pohled ke vchodu.
"Pane, právě jsem dostal hlášení, že Hammond nedorazí. Má horečku," oznámil Spock ze sedadla před námi.
Kapitán nespokojeně zabručel. "A co ten druhý?"
"Nevím, pane." Spock pokrčil rameny.
"To bude radost mít takového člověka v posádce," povzdechl si Kirk a pohodlněji se opřel v sedadle. Nevěděla jsem, co říct, možná jestli vůbec něco říct, tak jsem radši mlčela. Podívala jsem se ven z okénka. Raketoplán vedle nás už startoval. Slyšela jsem hlasité předení jeho motoru. Ozvala se ve mně nervozita, ale ne taková, jaká se do vás pustí před zkoušením u tabule. Tenhle druh nervozity byl jiný a já si nejsem jistá, jestli ten pocit budu umět vysvětlit. Zkrátka bylo to, jako by se můj mozek nemohl rozhodnout, jestli šílet strachem, štěstím nebo nedočkavostí, a tak to provozoval prostě všechno najednou. Měla jsem pocit, jako by mi každá buňka v těle tou podivnou směsí emocí elektrizovala. Nemohla jsem se dočkat až Enterprise uvidím! A těšila jsem se do strojovny! Samozřejmě, stále mi z hlavy nevymizela vidina, že vyhazuju půlku lodi do vzduchu, ale rozhodla jsem se, že něco takového se nestane, protože si dám moc dobrý pozor! Najednou se kolem vzlétajícího raketoplánu prohnal kluk. Mířil k nám. "Myslím, že už běží," oznámila jsem a kývla ven z okénka. Kirk se mi podíval přes rameno.
"Aspoň, že umí rychle běhat," řekl tak suše, až jsem se musela zasmát.
"Pozitivní přístup nade vše."
"Přesně tak," přikývl Kirk a taky se zasmál.
V tu chvíli jsem zaslechla sípavý dech, o vteřinu později se do raketoplánu vřítil ten kluk, kterého jsem předtím viděla z okénka. Nebyl moc vysoký a mohlo mu být tak maximálně pětadvacet. Měl široká ramena a mohutnou šíji. Vlastně působil spíš jako zápasník, než jako vědec, jak tvrdila jeho modrá uniforma. Opřel se rukama o kolena a hlasitě oddechoval. Všichni jsme na něj upřeli pohledy. Viděla jsem, že Spock pozvedl obočí. "Jdete pozdě, poručíku Wolfe," oznámil mu chladně. "Již před třemi minutami jsme měli opustit hangár."
"Omlouvám se, pane. Já - já zapomněl…" funěl poručík.
"A co jste zapomněl?" Spockovo druhé obočí vyjelo nahoru k prvnímu.
"Svoje… doporučení… pane." Poručík začal rychle a poněkud chaoticky prohledávat svoji tašku, aby ho našel. Na chvilku se jeho tváří mihnul výraz děsu, a mě už napadlo, jestli to doporučení vůbec má. "Tady je!" vykřikl vítězoslavně a podával ho Spockovi, jelikož seděl blíž. Ten si ho přečetl, načež ho podal Kirkovi. "No, poručíku Wolfe, uvědomujete si, že nás stále zdržujete? Například tím, že ještě nesedíte?" Spock se znovu opřel se do chudáka Wolfa.
"Ale no tak, Spocku, nech už toho kluka přece být!" Napomenul ho Kirk, ale v jeho hlasu jsem zaslechla pobavení. Potom se podíval na poručíka. "A vy si sedněte, ať můžeme vyrazit. Jsem nervózní, když v mém křesle sedí Sulu."
"Ano, pane!" Wolf si rychle hrcnul do nejbližšího sedadla, aby už nezdržoval.
"Tak konečně můžeme vyrazit," oznámil Kirk pilotovi do komunikátoru. "Napjatá?" Otočil se na mě s úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou. "Těším se!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Brook Brook | 13. srpna 2013 v 16:22 | Reagovat

Tobě už je čtrnáct 8-O Proč se cítím jako malý dítě uprostřed dospělejch? Achich ouvej, jsem pravděpodobně nejmladší z celé "skupinky" (Rox se taky počítá přede mě). Tričko s Čechovem? :-D :-D Ovšem, já bych taky neodolala, kdyby na tom triku byl znak HG :-D  :-D
Krásná kapitola :-)  :-) Těším se, až budou na Enterprise (něco jsem pochytila z toho 100 let starýho seriálu :-D  :-D ). Rychle další kapču! :-)  :-D

2 Mel Mel | Web | 13. srpna 2013 v 19:36 | Reagovat

Ahoj! Přihlaš se do naší soutěže! Máš veliký talent! Zviditelni si svůj blog ;)

3 Lory Lory | Web | 13. srpna 2013 v 22:00 | Reagovat

Všechno nej!! 13 je taky moje oblíbený číslo, celkem mi přináší štěstí :D
Tohle bylo excelentně napsané, úplně jsem stratila pojem o čase, když jsem to četla :) A jak si mohla o Jimovi napsat toto:  Z toho, co se o kapitánovi Enterprise povídalo, jsem si ho představovala jako nesnesitelného sukničkáře, s nulovým IQ a přiblblým smyslem pro humor. Jak??!!! Můj milovaný Jimík a... nesnesitelný sukničkářa nulovým IQ a přiblblým smyslem pro humor! Tak to si zabila sestro!! :D

4 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 19:39 | Reagovat

Opožděné všechno nejlepší xDD zrovna jsem přijela z tábor :DD Třináctka je sice okouzlující číslo, ale stárnout se musí xDD
To-to-tohle! To snad ani není možný. Bžilionkrát lepší než minulé dva díly, ikdyž ty byli taky neskonale dokonalé. Jimmy je.. bůh! Totální!! Nevím jestli je to depkou z toho, že jsem zase doma, nebo co, ale mám osobní chuť pobulet si, ani nevím proč.
Ještě jednou opakuju: Jimmy je BŮH!! Nejlépe vypadající kapitán Flotily.. tak jest, sestro.
A to, že říkáš, že jsi ho nevystihla je vzkutku nepravdivost. Je to přesně a dokonale on xDD A já ho milujiii..
Když jsem se už rozepsala, tak musím říct, že Hanako škrtím pohledem.. taková lehká děva.. svádět mého Jimmyho? Vážně? A ošklivé pohledy na Spocka? Really.. kill her Boss O__O No a Wolf je vážně simpaťák.. připomíná mi trochu mě xDD

5 Marille Marille | Web | 24. srpna 2013 v 14:33 | Reagovat

[1]: Jo jo, čtrnáct :D Proč se tak cítíš, to vážně nevím :D Psycholog nejsem :D
Děkuju, přidat další kapitolu se vynasnažím do začátku září :D Mimochodem, ten seriál není starý sto let! Jenom čtyřicet tři :D

[3]: Mě taky :D Nechápu lidi, kteří se pátku třináctého bojí xD
Díky, jsem ráda, že se mi to povedlo :D Hele, pomluvám v šíření nezabráníš :D Ale musíš uznat, že na tom sukničkářství přeci jen něco je :D

[4]: Stárnout se musí, přesně tak :D
Děkuju :3 Bohové, já se snad začnu červenat :D Tak dobrý to není :D A co se tvého tvrzení o Kirkovi týče... :DD Nechci tě nijak urazit, takže ho radši komentovat nebudu :D
Vážně? O.o A já myslela, že se mi nepovedl :D
Uškrtíš pohledem? :D O tom jsem ještě nikdy neslyšela :D Nějaká hádesovská obdoba Síly? :D To víš, žádnýmu pořádným příběhu nesmí chybět lehká děva :D Tudíž nemám moc v plánu ji zabít :D Smůla xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama