2. kapitola

2. srpna 2013 v 10:21 | Marille |  Enterprise means family
Nazdar všichni! Po týdnu další kapitola - to je divný :D Nezvykejte si na to :D Opět to není nic akčního. No, ale pokud jste viděli Into Darkness, tak po tomhle díle pochopíte, proč tahle povídka není pokračováním druhého, ale prvního filmu. Dneska se podíváme víc do Saminy minulosti a taky do její rodiny. Původně měl být tenhle díl docela doják, ale Marille neumí psát vůbec nic dojáky, takže z toho sešlo :D Jinak, těšte se v příští kapitole, která bude asi až za... tak tři týdny, se konešně dočkáte Kirka :D Jako stejně jako všechny ostatní postavy z filmu se mi ho vůbec nepovedlo vystihnout :D Ale to vás teď nemusí tížit, teď bych byla moc ráda, kdybyste si přečetli tohle a kdyby se vám to líbilo :D Po tom milionu přepisů už to lepší nebude :D




Se zabzučením se přede mnou otevřely dveře mého pokoje. Byl jednolůžkový, stroze zařízený. Vlastně jsem tam měla jen to nejnutnější. Nikdy jsem neměla ráda dekorace - vyhovovala mi prostost, jednoduchá na úklid. Ano, možná to mělo něco společného s mým nepříliš vřelým vztahem k úklidu. Velkými okny do místnosti pronikaly zlaté sluneční paprsky. Pohladila jsem dveřní rám a vstoupila. Bylo to zvláštní stát tu tak jako tisíckrát předtím a zároveň vědět, že je to naposled. S povzdechem jsem klesla na kolena ke skříňce skrývající jediné moje osobní věci. Ještě než jsem ji ale stačila otevřít, upoutalo mou pozornost něco jiného - na mé posteli ležel úhledně složený balíček z červené látky. Zvedla jsem ho a s nakloněnou hlavou jsem přemýšlela, co by v něm tak mohlo být.
"Tvoje uniforma," oznámil mi hluboký mužský hlas za zády. Bleskově jsem obrátila hlavu. Možná až trochu moc bleskově - nepříjemně mi křuplo za krkem. Na to jsem však okamžitě zapomněla, jakmile jsem si uvědomilo, kdo to stojí ve dveřích. "Tati?" Hlesla jsem překvapeně.
"Ahoj, Sam." Admirál Pike se usmál a vešel dovnitř. Při chůzi se opíral o černou hůlku. Okamžitě jsem vyskočila a i s uniformou v ruce jsem se mu vrhla do náruče.
"Tys přišel! Tys přišel! Tys přišel!" Jásala jsem tiše, zatímco jsem si užívala pocit bezpečí v jeho objetí.
"Samozřejmě, že jsem přišel. Jak bych mohl zmeškat velký den své dcery?" Pohladil mě po vlasech.
Trochu jsem se odtáhla, abych mu viděla do očí. "Včera jsem se na tebe ptala Barnetta - on tvrdil, že nepřijdeš, protože máš něco důležitého," postěžovala jsem si.
Táta se zasmál. "Některé důležité věci jsou důležitější než jiné důležité věci," pokrčil rameny. Zasmála jsem se. Tuhle větu jsem neslyšela poprvé. Když jsem byla malá, slyšela jsem ji nesčetněkrát - pokaždé, když to táta nestihl na besídku ve školce a já se na něj zlobila, řekl přesně to samé, jen tehdy já byla ta méně důležitá věc. Nikdy jsem si z toho nedělala těžkou hlavu - táta měl vždycky spoustu práce, když se svou první lodí létal kdoví kde.
"Jsem ráda, že tentokrát jsem já ta důležitější důležitá věc," usmála jsem se. Usmál se na oplátku a pohladil mě po tváři. "Ty jsi pro mě byla vždycky ta důležitější - já to jen nedával moc najevo. Asi jsem nebyl moc dobrý otec."
Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. "Byl jsi skvělý táta - a pořád jsi!" Oponovala jsem mu a znovu ho objala. Táta mě pohladil po vlasech. "A ty jsi skvělá dcera. Jsem na tebe pyšný, Sam!"
Pustila jsem ho a dovolila jsem si jízlivý úšklebek. "Děkuju, tati. Doufám, že té hrdosti nebudeš nelitovat." Snažila jsem se přitom zamaskovat, že v tomhle směru jsem si vážně dělala starosti.
"Ale no tak," táta nespokojeně zamlaskal. Pomalu dokulhal k mojí posteli, opírajíc se o hůl. "Na co narážíš?"
Zarazila jsem se, překvapení tím, jak snadno mě prokoukl, jak snadno poznal moje pochybnosti. Čemu se divíš, ten člověk je tvůj otec, je snad samozřejmé, že tě zná. Posadila jsem se vedle něj a složila si ruce do klína. "Viděl jsi mě při ceremoniálu, ne? Jsem schopná zakopnout na schodech, kde prakticky není o co zakopnout! Jak můžu vůbec zvládnout práci na lodi? Stačí, abych jedno tlačítko stiskla jindy, než mám, a celá loď vybuchne! Zvořu to," prohlásila jsem hořce. Bože, já už to viděla - prsty omylem zavadím o spoušť u torpéd a vyhodím půlku Enterprise do vzduchu.
"Nepodceňuj se tolik! To, co se stalo na ceremoniálu… nejsi první, a určitě ani poslední - "
"Jak povzbuzující," neopustila jsem si jízlivou poznámku.
"A co se týče té druhé věci," pokračoval táta, aniž by si mě všímal, ", každý děláme chyby… Krom toho, já si myslím, že ve strojovně jsi jako doma! Vždyť v tomhle ohledu jsi byla nejlepší v ročníku." S úsměvem kývl směrem k malé obrazovce na zdi, kde se promítaly všechny moje výsledky. "Mimo to, strach ze smrti z tebe dokáže vytáhnout úctyhodné výkony."
"Ty vážně umíš uklidnit!" Zasmála jsem se. Táta se na oplátku také usmál. Vyzařovala z něj neuvěřitelná spousta energie, i když to tak často nevypadalo. Byl to sympatický muž, ale prošel si spoustou věcí a na ramenou mu ležela tíha velení. Byl prvním kapitánem Enterprise. Po tom, co ho unesl Nero a zachránil Kirk, se z něj stal admirál - tak ho viděla většina lidí. Pro ně to jistě byl velký člověk. Pro mě byl hlavně mojí jedinou rodinou - nejdůležitějším člověkem na světě. Když mi byly čtyři roky, moje mamka, první důstojník na USS Syrene, beze stopy zmizela během výsadku na Corant V, zapadlou planetu téměř bez osídlení v kvadrantu Beta - jako by ji pohltila černá díra, jen bez zbytkové radiace. Táta na mě zůstal sám. Muselo být těžké mě vychovávat, zvlášť pokud táta stále aktivně pracoval, účastnil se schůzí, velel své vlastní lodi - prostě dělal všechno, co se od velícího důstojníka očekávalo… Často jsem se s ním viděla jen jednou do měsíce a to ještě přes dálkový video-hovor. Přes všechny svoje povinnosti si však vždycky našel čas, aby mě vzal na jeho chatu do Texasu. Tam jsme vždy večer sedávali u ohně, táta mě učil názvy souhvězdí a vypravoval mi, jaká úžasná dobrodružství zažil ve vesmíru. Někdy mi vyprávěl o mamce, o tom, jaká byla, a někdy jsme se zase společně probírali rodinnými fotografiemi. Moje mamka byla jednoduše řečeno nádherná - husté vlnité tmavě hnědé vlasy, velké čokoládové oči, bezchybné opálení, perfektní postava. Na každé fotce působila až nadpozemsky krásně, jako modelky v těch hloupých fashion časopisech - jenže moje máma nepotřebovala mocné síly photoshopu, aby někomu vyrazila dech. Z toho, co mi o ní táta vyprávěl, jsem usoudila, že byla také velice chytrá žena s přirozeným talentem na velení a to navzdory své nepřílišné výšce. Moc ráda bych řekla, že jsem jako ona - ale to bych lhala. Ačkoli jsem po mámě zdědila husté tmavé vlasy, tvar obličeje i barvu očí jsem měla zase po tátovi. Co do výšky jsem na tom byla podobně jako máma, ale mě to nedodávalo žádnou zdánlivou křehkost jako mámě - já byla prostě jenom malá. Vzpomínek na mámu jsem měla pomálu. Prakticky jediný okamžik, který jsem si pamatovala, zahrnoval několik koťat běhajících po bytě, spoustu rozbitého nábytku a samovolné vzplanutí několika zdánlivě nehořlavých věcí - no co, já chtěla být krotitelkou tygrů, ale žádné tygry jsem nenašla, tak jsem si musela vystačit s koťaty. A co se toho ohně týče, to vážně nebyla moje chyba! No řekněte, můžu snad za to, že toho dne zrovna odstavili protipožární systém? Když na to teď vzpomínám, divím se, že mamka po příchodu domů nevyletěla z kůže. Vlastně ona ani nezvýšila hlas - jen mi pohrozila, že pokud se to bude znovu opakovat, zařídí, aby mě vystřelili na nějakou hodně vzdálenou planetu, kde bych mohla věci zapalovat dle libosti, a potom si povzdechla a začala dávat byt do pořádku. Asi jsem byla hodně problémové dítě. Rodiče si se mnou určitě užili své.
"Na co myslíš?" Vytrhl mě ze vzpomínání tátův hlas. Zvědavě si mě měřil s úsměvem na tváři.
"Vzpomínám," odpověděla jsem popravdě.
"Hm, hm," táta pokýval hlavou. "Vzpomínky jsou důležité. Říká se, že právě ony nás dělají takovými, jací jsme."
Zamyšleně jsem se usmála, ale nijak jsem to neokomentovala. Nebylo třeba. I pro mě měly vzpomínky velkou hodnotu. Ten, kdo ztratí paměť, jakoby ztratil část sebe, svého já. Seděli jsme vedle sebe v tichu, které však nebyla ani jednomu z nás nepříjemné. Táta mě objal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela jsem oči. Byl to tak úžasný pocit mít rodinu, i když se skládala jen z jediného člověka. Hlavní bylo, že ten jediný člověk mě miluje víc než cokoliv na světě a já jeho taky. Věděla jsem, že tohle je na dlouhou dobu naposledy, co jsem tátovi takhle blízko, proto jsem si tuhle chvíli náležitě užívala, abych si ji pamatovala do konce života. Mohlo to trvat několik minut nebo jen vteřiny, mě to ale připadalo jako nekonečnost, než táta ticho mezi námi přerušil. "Už je pozdě, měl bych jít," prohlásil s povzdechem a odtáhl se ode mě.
Překvapeně jsem otevřela oči. "Proč?"
"Protože za necelých pětatřicet minut odlétáš," řekl se zvláštním úsměvem. "Měla by ses pustit do balení," doporučil mi, přičemž se rozhlédl po pokoji. "Ale ještě předtím se mi ukaž v uniformě." Kývl na červený balíček vedle mě. S nedůvěrou jsem se na něj podívala. Vstala jsem a vzala látku do rukou. Byla jemná a na první dotek příjemná, ale přesto jsem se zdráhala ji rozložit.
"Děláš, jako by v tom byla bomba," zasmál se táta.
V odpověď jsem jen zabručela. Jediným pohybem ruky jsem látku rozprostřela ve vzduchu. A v tu chvíli se mi šokem málem zastavilo srdce. No, i když to asi trochu přeháním. Samozřejmě jsem věděla, že každá žena ve Flotile nosí buď šaty, nebo sukně, ale snažila jsem se nijak si to nepřipouštět. Šaty byly odjakživa moje noční můra. Nesnášela jsem je a ony nesnášely mě. Povzdechla jsem si při pomyšlení, že zbytek svého života strávím v šatech. Je to přece pitomost! Šaty jsou to nejméně praktické oblečení, jaké kdy kdo vymyslel, vůbec se přece nehodí k běhání po strojovně nebo po lodi, nebo k čemukoliv jinému užitečnému!
"Netvař se, jako bys umírala," napomenul mě táta, marně se snažil zakrýt pobavení ve svém hlase.
"Ale…" Chtěla jsem se nějak ohradit, jenže mě nenapadalo, jak. Znovu jsem si povzdechla. "Otoč se, prosím," požádala jsem ho. Ne, že bych se styděla, ale každý má své soukromí rád. Táta nic nenamítal. Otočil se a upřel oči na sanfranciskou zátoku odrážející rudnoucí sluneční paprsky. Já jsem ze sebe rychle shodila mužskou uniformu, kterou jsem si na Akademii zvykla nosit, a začala se soukat do šatů. Nakonec to s tím nepohodlím nebylo tak hrozné. Šaty byly vyrobené z příjemné a pružné látky, jež se krásně přizpůsobila tvaru mého těla - skoro jsem s nimi začínala být spokojená. Všechna spokojenost se ale vypařila, jakmile jsem si uvědomila délku šatů. I když tady se snad ani nedalo mluvit o délce. Sahaly sotva do půlky stehen! Hryzla jsem se do rtu. Nesnášela jsem, když jsem musela mít nohy odhalené. Byl to tak nepříjemný a nepřirozený pocit! Okamžitě jsem zatoužila po kalhotách nyní již ležících na podlaze. "Už se můžeš otočit," oznámila jsem tátovi prázdným hlasem, hledíc stále na svoje odhalené nohy. Jestli se mi někdy naskytne příležitost, rozhodně musím uškrtit člověka, který vymyslel šaty.
"Sluší ti!" Prohlásil, hned jak se otočil.
"Jo, to určitě," ušklíbla jsem se. "Ale i tak děkuju."
"Proč jsou ty ženy, pokud jde o vzhled, vždycky tak kritické?" Táta obrátil oči k nebi, jako by ta otázka patřila těm nahoře. Musela jsem se zasmát. "Máme to v povaze," odpověděla jsem s pokrčením rameny.
"Všiml jsem si." Zasmál se táta, potom trochu zvážněl. Vstal a došel ke mně. "Jsi krásná po své matce. Mary byla v uniformě taky tak kouzelná."
Zahleděla jsem se do země, tou chválou vyvedená z míry - mě nikdy nikdo neříkal, že jsem krásná a popravdě, to mi i vyhovovalo. "Děkuju, tati." Rozpačitě jsem se usmála. Hluboko v srdci se mě však dotkl chlad při zmínce o mamce; jen při zmínce o ženě, kterou jsem si ani pořádně nepamatovala. Nechtěla jsem ani hádat, jak je tátovi. Došla jsem k němu a objala ho. Věděla jsem, že je to na dlouhou dobu naposledy, co ho vidím naživo. "Mám tě vážně moc, moc, moc, moc ráda," zašeptala jsem.
"Já tebe taky." Pohladil mě po vlasech. "Hodně štěstí, Sam. U Flotily se ti vždycky hodí," řekl, a i když jsem v první vteřině myslela, že žertuje, z jeho tváře jsem poznala, že to myslí vážně.
"Děkuju." Dala jsem mu pusu na tvář. "Tobě taky."
Odtáhl se ode mě. Smutek z jeho očí zmizel a nahradila ho hrdost. "Určitě ti to na Enterprise půjde skvěle. Koneckonců, máš to v krvi," mrkl na mě. "A měla by sis to nechat zalepit." Se šibalským úsměvem ukázal na moje natržené obočí. Na to se obrátil a bez jediného ohlédnutí vyšel z pokoje. Věděla jsem, že mu odchod dělá potíže, že právě proto se neohlíží. Odolávala jsem pokušení rozběhnout se za ním a znovu ho obejmout. Měla jsem ho vážně ráda. Asi jsem měla štěstí, že zrovna admirál Pike je můj otec… Zhluboka jsem se nadechla. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jednu věc: večeři nestihnu. Ale to nevadí, najím se na lodi, pomyslela jsem si. Otočila jsem se čelem do pokoje. Zalévalo ho rudé světlo zapadajícího slunce.
"Tak, hurá do balení," zvolala jsem nepříliš nadšeným hlasem, načež jsem si klekla ke skříňce a začala z ní vytahovat věci.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 18:06 | Reagovat

To bylo.. prostě.. úžasný. Strašně dojemná kapitola. Hrizně živě si to představuju a tohle vypadá až neskutečně.. citlivý (blbý slovo, ale nic mě nenapadlo). Ještě víc, když si představím, že jí tak, maximálně do dvou let umře tatík. Měla jsem Pikea ráda.
Počkat.. t-tři týdny? Prosím řekni, že to byl překlep a bylo tam tři dny. Tak dlouho nemůžu vydržet O__O Jsem napjatá jak kšandy na to, až tam bude Enterprise a moje nejmilovanější posádka .__.

2 Lory Lory | Web | 2. srpna 2013 v 22:27 | Reagovat

Sam se mi líbí. Připomíná mi mě, taky nesnáším uklízení a jsem stejný nemehlo :D
Počkat počkat, tři tejdny!!!? Já chci Jima hned !!! <3 :(
A chci už konečně Enterprise, takle dlouho to nevydržím :D Těším se, jestli vymyslíš nějaký nový hlášky pro Kostru :D :D :D

3 Marille Marille | Web | 3. srpna 2013 v 17:26 | Reagovat

[1]: Díky, Anti! Děkuju, děkuju! Já měla pocit, že je to taková patlanina :D Jsem neskutečně ráda, že je to lepší :D K tý Pikeově smrti.. nějak ji tam neplánuju zahrnout :D Když jsem odcházela z kina, ještě jsem kvůli němu asi hodinu bulela a to si rozhodně nechci zažít znova :D Mimo to, mám Sam moc ráda na to, aby jí zabila tátu :D

[2]: Tak to jsme si asi podobný :D Já taky nesnáším uklízení :D Hlášky pro Kostru... tak to je asi ze všeho nejhorší! Mě žádný nenapadaj, tak se zatím asi budu držet u tradic :D

Ano holky, opravdu tři týdny! Příští sobotu jednu na tábor, takže tenhle týden bude vážně hektickej :D Ano, Marille se vším nakupováním a zařizováním čeká na poslední chvíli :D A na táboře budu dva týdny. Až se vrátím, budu se snažit sem tu kapitolu hodit. Nebo ji možná dopíšu snad dneska a nějak rozumně ji přednastavím! Asi vám ji dám jako dárek k mým narozkám :D

4 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 20:17 | Reagovat

[3]: Uff.. další alternativní realita xDD Pikea mi bylo líto.
Tak a PROSÍM přednastav to .__. prosím.. jak řekla Lory, mi potřebujem Jimmyho O__O A McCoye.. a onoho ňuňáckého Rusáčka (a zbytek xDD). Prosíííím .__.

5 Lory Lory | Web | 4. srpna 2013 v 18:53 | Reagovat

[4]: Jojo, ale hlavně Jima <3 :D

A hezký narozky :D

6 Marille Marille | Web | 5. srpna 2013 v 14:28 | Reagovat

[4]: Ano, alternativní realita! Marille ráda alternativní reality :D

[4]:[5]: Ok, přednastavím to :D. Ale až na moje narozky, takže 13. srpna :D Stejně si ještě týden počkáte :D Marille je zlá :D

7 Lory Lory | 7. srpna 2013 v 13:54 | Reagovat

Ou ou ou!!! Ty sis dala na blog dess s JIMEM!!!!!! Ty si zlatá, já se na něj musím pořád dívat, což znamená, že musím být pořád na tvém blogu!!!!!
Jů, že mu to tam ale sluší <3 <3 <3 <3 <3

8 Marille Marille | Web | 8. srpna 2013 v 18:11 | Reagovat

[7]: Vůbec se mi nelíbí xD Ten dess, myslím, ne Kirk :D Ale jsem ráda, že se líbí aspoň někomu :D Jen se pokochej, mám v plánu si při nejbližší příležitosti u někoho objednat jinej :D

9 Francesca Fox Francesca Fox | E-mail | Web | 8. srpna 2013 v 19:34 | Reagovat

:OO to je pro mě pocta :D (y) Vidím obě jsme zatím zakotvily na čísle 2. :) jinak líbí se mi její vztah s otcem :) krásný příběh Marille... a ještě raz moc děkuji! :)

10 Marille Marille | Web | 8. srpna 2013 v 20:33 | Reagovat

[9]: Dvojka je hezký číslo :D Jo, popsat ho tam mi dalo asi největší problémy, páč se mi jaksi nedostávalo těch správných slov :D Děkuju :3 A ty nemáš za co :) Píšeš krásně :-D

11 Lory Lory | Web | 9. srpna 2013 v 16:21 | Reagovat

Pche...jsem se lekla... seš hloupá, mě se ten dess líbí, neměň si ho :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama