1. kapitola

26. července 2013 v 10:12 | Marille |  Enterprise means family
Hi everybody! Tak tady máte tu vytouženou kapitolu :D Předem říkám: nečekejte žádné postavy (krom Sam) ze seznamu a už vůbec nečekejte žádné dobrodrůžo. Víte, v anotaci píšu, že Sam právě vystudovala, tak jsem to vzala doslova :D Snad se vám to bude líbit. Po tom tisíci přepisů už to lepší být nemůže :D Mimochodem, hlasování o obrázek skončeno - a pořád ještě nerohodná, která obrázek je lepší vám musím oznámit, že vyhrál obrázek č.1! Já vím, je to o dvě hodiny dřív, než jsem původně chtěla, ale máme tu doma nějaké komplikace a chalupa volá, takže... :D Musím běžet, mějte se hezky :D a užijte si kapitolu!


"Kadete Samantho Pikeová, předstupte!" Když se zvolání mého jména rozléhalo celou obrovskou halou s řadami stupňovitých sedadel, zaplněných až do posledního lidmi, žaludek se mi nervozitou zkroutil do uzlíku a hrozilo, že vyzvracím i to málo, co jsem snědla k obědu. Zaťala jsem zuby. Vždyť není vůbec žádný důvod k nervozitě - jen sejdu ty dlouhatánské schody dolů, kde předstoupím před Radu. Rada mi sdělí, na jakou loď jsem byla přidělena a potom si můžu jít zase sednout, není v tom žádná věda, žádná! Snažila jsem se uklidnit sebe samu, ale moc mi to nešlo. Drobná blondýnka sedící vedle mě, Theresa, se na mě povzbudivě smála - věděla, že budu umírat nervozitou. Křečovitě jsem jí úsměv oplatila, načež jsem se zvedla a protáhla se kolem ní do uličky mezi sedadly. Všech čtyři sta párů očí v místnosti teď hledělo na mě. To mi rozhodně nedělalo dobře. Snažila jsem se nést důstojným krokem, ale měla jsem nohy jako ze želé, tudíž moje chůze asi moc důstojně nevypadala. Vždycky jsem byla nešika. To se ovšem měnilo, jakmile jsem se dostala do strojovny - moje tělo, jako by vědělo přesně, co dělat, aniž by mozek musel poroučet. Fajn, představ si, že prostě jdeš strojovnou, nabádala jsem se, i když jsem tušila, že to nebude k ničemu. Tolik jsem se myšlenkami zaměřila na vznešenou chůzi, až jsem úplně přestala vnímat schody. To se mi stalo osudným, abych tak řekla. Ve vší své šikovnosti jsem se špičkou boty zahákla o vyvýšenou hranu schodu. Vyjekla jsem a zoufale se pokusila něco ho zachytit. Jenže nebylo čeho. Přepadla jsem dopředu a udělala několik kotrmelců po schodech dolů. Zaslechla jsem vyprsknutí smíchy ze všech směrů, ale to mi bylo jedno. Zastavila jsem se a zůstala sedět na hraně schodu, čekala jsem, než se mi přestane motat hlava. V hlavě mi pulzovala tupá bolest, a když jsem si sáhla nad obočí, prsty se mi zabarvily od krve. Taky jsem si asi narazila zápěstí. Pokusila jsem se zvednout, ale o pravou ruku jsem se nemohla pořádně zapřít, takže jsem znovu klesla na schod. Chtělo se mi hanbou brečet, naštěstí jsem se udržela. Najednou se vedle mě objevila postava. Byl to nějaký důstojník, jak jsem poznala podle uniformy. Sehnul se ke mně, vzal mě za ruku a pomohl mi vstát. "Běž!" Pobídl mě vlídným hlasem se silným ruským přízvukem, než jsem mu stačila poděkovat, a postrčil mě jemně dopředu. Kývla jsem. Rychle jsem si hřbetem ruky otřela krev, která mi kapala do oka z natrženého obočí. Uvědomovala jsem si, jak mi do tváří stoupá barva - musela jsem úplně připomínat rajče. Proboha, jak já jsem nešikovná! Rychle jsem si uhladila uniformu. Potom jsem se raději zase začala soustředit na schody. Pár lidí se ještě pochechtávalo - ani jsem se jim nedivila -, ale většina z nich zůstávala vážná. Asi si uvědomovali, že něco takového se mohlo stát i jim, případně se mnou empatizovali. S hlavou skloněnou jsem konečně sešla poslední schod a stanula před Radou. Na půlkruhovém prostoru před sedadly stála podlouhlá tribuna z masivního hnědého dřeva na vyvýšeném stupínku. Před ním byl řečnický pultík, k němuž jsem teď přistoupila. Za Radu mluvil vždy vysoký muž s tmavou pletí - admirál Barnett. Ten se na mě nyní díval soucitným pohledem. Zadívala jsem se do země.
"No, kadete, když už jste bezpečně tady," - neodpustil si žertík na můj účet, což vyvolalo další vlnu hihňání, a já zrudla ještě víc - ", mám tu milou povinnost pogratulovat vám! Zvládla jste studium na Akademii jako jedna z nejlepších v ročníku! Musím upřímně říci, že lidé jako vy se shánějí jen velice obtížně a proto si myslím, že coby technik budete naprosto nepostradatelná na lodi, které budete přidělena. Ode dneška se stáváte oficiálně členem Hvězdné flotily i se všemi právy a povinnostmi, mezi něž patří mimochodem i právo na to, stát se součástí posádky některé z hvězdných lodí. Takže poručíku, chtěla byste vědět, na kterou loď budete přidělena?" Zvědavě na mě pohlédl. Srdce mi poskočilo štěstím, při oslovení "poručíku". To se musel ptát? "Samozřejmě, že ano!" Přikývla jsem bleskově bez jediného zaváhání.
"Myslím si," admirál pokýval hlavou a usmál se. "Tak to vás nesmíme déle napínat." Najednou zvýšil hlas, aby ho slyšeli všichni v hlase. "Počínaje dnešním dnem, poručíku Pikeová, rozšíříte řady posádky lodi USS" - krátká odmlka - "Enterprise!" V tu chvíli propukl celý sál v hlasitý potlesk.
Dech se mi překvapením zadrhl v hrdle. "Enterprise?" S vykulenýma očima jsem se podívala na admirála. Přikývl a usmál.
"Děkuji, pane, bude mi ctí na Enterprise sloužit!" Zasalutovala jsem, načež jsem se otočila čelem k lidem a zasalutovala ještě jednou. Potlesk postupně utichal, když jsem se vracela zpátky na své místo. Tentokrát jsem si dávala pozor, abych o nic nezakopla. Každou chvíli jsem si setřela z roztrženého obočí krev. Jakmile jsem se posadila zpět na své místo, nervozita ze mě spadla. Nahradila ji radost, nekontrolovatelná, euforická radost z mého zařazení na Enterprise. Sakra, kdo by neměl radost, kdyby ho přidělili na nejlepší loď Flotily. Theresa se na mě usmívala. "Jsi ráda, viď?" Ačkoli to v jejím hlase téměř nebylo slyšet, poznala jsem, že ve skutečnosti není tak šťastná, jak vypovídal její úsměv. A v tu chvíli mi to došlo - Tesa nesloužila se mnou! Měla jsem pocit, jako bych se znovu uhodila hlavou o schody. Tesa sloužila na Novu, ne na Enterprise! Za tu dobu, co jsem se s ní znala, jsem si na ni zvykla natolik, že jsem si bez ní prakticky den na Akademii nedovedla představit. A kdybych to dokázala, ta představa by byla velice ponurá. Theresa byla vždycky jako sluníčku k mé přirozené depresivnosti. Vždycky stála při mně, nikdy mě neopustila, ani když jsem ve vzteku rozbila okno a musela si vydělat na nové, ani když si ze mě třídní hrubiáni utahovali. Občas byla jako moje tělesná stráž, občas jako sestra, kterou jsem nikdy neměla, a občas… No, občas jako hodně panovačná mamka. Měly jsme toho tolik společného, ale zároveň jsme byly naprosto odlišné… Zírala jsem na ni, když mi to došlo. Smutně pokrčila rameny a položila mi ruku na rameno. "Naše cesty se rozcházejí… Ale to neznamená, že je konec našeho přátelství." Z jejích slov čišela moudrost, jakou jsem u ní ještě nepoznala. Zase to byla ona, kdo byl dospělejší, kdo se na to díval z lepší stránky. "Dohromady jsme silné, to už víme. Je na čase zjistit, jestli jsme silná i každá zvlášť. Zvládneš to!"
"Nech už těch moudrostí, prosím!" Zasmála jsem se, i když uvnitř mi tak lehko nebylo. Bolelo mě pomyšlení, že ji teď dlouho neuvidím. Ale už kvůli ní jsem se snažila netvářit se jako hromádka neštěstí. V tom mě něco napadlo. "Mohla bys požádat o převelení!" Vyhrkla jsem a nebyla to otázka, prostě jsem jí to oznámila. K mému překvapení zavrtěla hlavou. "Vzdala by ses kvůli mně svého místa na Enterprise?" Podívala se na mě se zvláštním světlem v očích. Chtěla jsem okamžitě přikývnout, ale zarazila jsem se. Vážně bych se kvůli ní toho místa vzdala? Vždyť Enterprise je nejlepší loď ve Flotile! Je sen snad každého kadeta na ní sloužit! Ale pokud se toho míst nevzdám, bude to dnes naposled na několik měsíců, co Tesu vidím. Theresa zřejmě postřehla můj vnitřní boj. Tentokrát byl její úsměv až nepříjemně vědoucí. "Tak vidíš."
"Ale Enterprise je Enterprise! Co je na Novo tak úžasného?" Nechtěla jsem, aby se urazila, ale nemohla jsem se nezeptat. USS Novo byla přece jen obyčejná, čtyři roky stará, loď bez jakékoli minulosti. A promiňte, pokud to zní povrchně, ale tak mi to připadalo.
Theresa se zasněně usmála. "Leo…" Zašeptala.
Pozvedla jsem obočí. "Leo?" Zopakovala jsem. Teprve potom mi to došlo. Leo Jefferson, vyhlášený krasavec, objekt sledování mnoha kadetů dívčího pohlaví, tak trochu pitomec… no a Theresina životní láska - to aspoň tvrdila ona. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem se ušklíbnout. "V tom případě není Novo nic moc, pokud je na ní zajímavý jenom on." Theresa věděla, co si o jejím idolovi myslím a věděla to moc dobře.
"Vždyť ty víš, co k němu cítím. Pokaždé, když jsem s ním v jedné místnosti, srdce se mi rozbuší jako splašené, když se na něj podívám, jdou na mně skoro mdloby, když na mně promluví, mám tendenci rudnout." I přes naléhavost v jejím hlase jsem si vážně nemohla odpustit jízlivou poznámku: "To zní vážně příšerně. Není to nakažlivý, že ne?"
Theresa si zmučeně povzdechla, ale smíchu se neubránila. "Ty jsi vážně trdlo! Copak to nechápeš?"
"Co nemám chápat? To, že jsem trdlo nebo to, že jsi nakažená nějakou děsně nebezpečnou nemocí?" Hihňala jsem se.
"Myslím, že nechápeš to druhé," odvětila Theresa s vážnou tváří, která se ale vzápětí přeci jen usmála.
No, v tom měla pravdu - nechápala jsem to. Je přeci pitomost, aby se někomu rozbušilo srdce jenom z něčí přítomnosti. Je přeci pitomost, aby někdo zakopl na schodech, na kterých není nic, o co by se zakopnout dalo, ozval se můj vnitřní hlásek.
"No, člověk si tím asi musí projít na vlastní kůži, aby něco takového pochopil," připustila Theresa, přičemž pokrčila rameny.
"Tohle není zrovna typ rozhovoru, jaký obvykle vedou lidi, kteří se dlouho neuvidí," poznamenala jsem, ale nemyslela jsem to špatně. Theresa věděla, že ji mám ráda, a já věděla, že ona mi tuhle sesterskou lásku opětovává.
"Tak to máš asi pravdu." Theresa pokývala hlavou, až jí blonďaté kudrlinky rámující její obličej poskočily. "Možná je načase, takový rozhovor začít." Veledůležitě pokyvovala hlavou, ale moc vážně nevypadala - culila se totiž od ucha k uchu.
"V tom případě začnu!" Vyhrkla jsem. "Já ti přeju hodně štěstí s… ty-víš-kým!"
Theresa se usmála ještě víc, jako by ji jenom ta představa dokázala rozzářit. Na Akademii se věřilo, že to, co svému příteli v poslední den školy popřejte, se mu splní. "A já přeju tobě… Dej mi minutku." Theresa zvedla ukazováček a zatvářila se zamyšleně. Na čele jí vystoupila vráska, načež zase zmizela, když se usmála. "Možná se ti to nebude líbit, ale přeju ti tohle: Ať se ti do cesty připlete někdo, kdo na tebe bude působit stejně jako Leo na mně… a ať jsi s ním šťastná."
"Cože?" Překvapeně jsem se jí podívala do očí. Myslela to vážně. Odfrkla jsem si, ale nic jsem k tomu neřekla. Nechtěla jsem ji urazit - ona na lásku věřila, já ne. Když Theresa viděla moji reakci, její úsměv pohasl. "Promiň, tak já vymyslím jiné přání," vyhrkla ve snaze si to vyžehlit. Ale nebylo co vyžehlovat. Nezlobila jsem se na ni, to by ode mě byla hloupost. Už vyřčené přání stejně nešlo vzít zpátky, proto jsem zavrtěla hlavou a nasadila úsměv. Rozhostilo se mezi námi ticho, ale byl to ten typ ticha, který, když se rozhostí mezi dobrými přáteli, nikomu nevadí. Zadívala jsem se dolů na řady sedadel, ve snaze najít toho důstojníka, který mi pomohl, po tom zatraceným pádu. Moc jsem toho z něj neviděla, ale i kdybych viděla, důstojníci obsazovali dolní řady sedadel, zatímco kadetům patřily ty horní, takže jsem detaily nedokázala rozeznat. Přehodila jsem nohu přes nohu a znuděně si podepřela bradu rukou. Měla jsem co dělat abych potlačila povzdech. Tyhle ceremoniály bývají nekonečné.
"A nyní, bych prosil všechny naše bývalé kadety o pozornost!" Hluboký hlas admirála Barnetta se rozlehl celou síní a i já jsem ho, na svém místě téměř u stropu, slyšela naprosto zřetelně. Bezděčně mě napadlo, jestli ho někdy bolí v krku. "Mám tu pro vás nějaké drobné detaily, co se organizace týče!" Pokračoval a ještě zvýšil hlas. "Na vaše lodě budete dopraveni transportními raketoplány - ty odlétají dnes přesně v sedm hodin večer! Který raketoplán letí, kam zjistíte na rozpise, jenž se včas objeví na serveru a samozřejmě bude k nalezení i v hangáru č. 6, odkud raketoplány startují! Sbalte si jen to nejnutnější, lodě nejsou nafukovací! Nepotřebné věci pošlete domů svým rodinám, ať na vás mají památku, až budete na druhé straně galaxie. Pokoje budou naprosto perfektně uklizené, je vám to jasné? Pokud bude v některém z pokojů objeven nepořádek, jeho bývalý vlastník bude bez milosti odvelen z mise a hezky si to tam dá do pořádku! Pochopeno?" Všichni začali horlivě přikyvovat, nikdo nechtěl být odvelen z lodi a už vůbec ne kvůli takové maličkosti. "Dobrá, na večeři přijďte jako normálně v šest hodin, do té doby máte samozřejmě volno. Doporučuji, pustit se do úklidu pokojů! Toť vše!" Vstal, spolu s ostatními členy Rady, a všemi důstojníky a kadety. "Gratuluji vám, poručíci! Dělejte Flotile čest!" Srazil paty k sobě a zasalutoval. Postupně se k němu přidávali další a další, někdo spustil potlesk. V tu chvíli jsem na sebe byla hrdá! Zapomněla jsem na svůj pád ze schodů, na tu děsnou ostudu i na Theresa a to, že ji teď dlouho neuvidím, teď jsem cítila jenom hrdost na to, kým jsem se stala - poručíkem Samanthou Pikeovou! Vyměnily jsme si s Theresou úsměvy. Potlesk už skončil, jeho ozvěna mi však stále zněla v uších. Byl to příjemný zvuk, jeden by si na něj docela zvykl. Podívala jsem se na Theresu. "Uvidíme se při večeři?"
"Co myslíš?" Zasmála se svým jemným, zvonivým smíchem. "To víš, že ano. A pokud ne na večeři, tak v hangáru určitě." Přikývla, načež mě pohladila po rameni. "Nebuď smutná! Život teprve začíná!" Zazubila se a v tom úsměvu bylo tolik energie, že se nějaká přenesla i na mě. Musela jsem se taky zazubit. "Takže se uvidíme!" Vstala jsem, stejně jako všichni ostatní. Cestou dolů ke dveřím jsem si dávala opravdu velký pozor, abych znovu nezakopla. Jelikož jsem nikoho z ročníku moc dobře neznala, cestou jsem řekla pár tradičních vět jako: "Hodně štěstí!" nebo "Měj se!". Prostě nic moc osobního. Ve dveřích byla tlačenice, každý už se chtěl dostat z místnosti ven. Zastavila jsem se na předposledním schodu a zadívala se na tu úděsnou frontu. S trochou štěstí bych se mohla někudy procpat, avšak moc nadějně to nevypadalo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zeď Zeď | Web | 26. července 2013 v 11:25 | Reagovat

Zeď ti blahopřeje! Tvůj blog se stal oficiální cihlou!

2 Penny - která se snaží moc nefangirlingovat Penny - která se snaží moc nefangirlingovat | Web | 26. července 2013 v 12:12 | Reagovat

Jéééé. :3 Já se tak těšila. Vypadá to hustěěěě. :3 To byl Chekoooov, kdo jí pomohl, viiiď? ^^ Já bych nejspíš se z tý podlahy pak nezvedla. :D Krásná kapitolka. ;) Moc se těšííím na další. :-)

3 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 26. července 2013 v 15:48 | Reagovat

To bylo prostě.. awersomní.. I přes to, že tam ještě nebyla akce, je to děsná sranda. Čechov/Chekov je slaďouš i přez to, že zatím byl slyšet jenom ten jeho Rusácký hlásek xDD A Sam je hrozně sympatická, sice se úplně děsím té nemoci co jí nejspíš postihne díky jednomu nejmenovanému důstojníkovi, ale i tak je úžasná.
Už teď tu povídku miluju.. děsně se těším na další díl xdD

4 Marille Marille | Web | 29. července 2013 v 17:07 | Reagovat

[2]: Děkuju :3 No... řekněme, že ti to zatím nemůžu prozradit :D Já asi taky ne :D Bych pak dělala, že neexistuju :D Ještě jednou děkuju :3

[3]: Kují! Sranda? O.o Vážně? :D Já měla pocit, že je to děsně sucharský a nezáživný :D Slaďouš :D Ach ano, ta nemoc... :D To bude ještě zajímavý :D Mě zas tak úžasná nepřijde :D Ona je prostě... Taková obyčejná :D Mám ten pocit :D
Thanks again, Anti! Další kapitola volala o změny a jaksi ještě není úplně přepsaná, takže bude někdy... No, někdy určitě :D

5 Lory Lory | 29. července 2013 v 22:19 | Reagovat

Páni, to bylo úžasné!! Už se těším na další kapitoly... možná by podle toho mohli do budoucna natočit trojku :DD
Už se tšším až jí uvidím v kině :))))

6 Marille Marille | Web | 31. července 2013 v 16:01 | Reagovat

[5]: Díky :) Pokud vím, tak trojka plánovaná je! *Nemůže se dočkat roku 2016 :D* Ale pochybuju, že podle tohodle :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama