Pád

3. června 2013 v 17:41 | Marille |  Jednorázové Povídky
Hi everypony! Máte se dobře? Já teda jo, zrovna pracuju na rozcestnících, přidávám rubriky, mažu nepotřebný články, čistím galerii... Tak, abyste neumřeli nudou, než to bude hotový, přidávám sem poupravenou verzy podívky, kterou jsem napsala v říjnu. Původně měla být na pokračování, z toho ale nakonec sešlo. Snažila jsem se nějak uzavřít ten konec ale to už by potom nemělo takovou šťávu, takže je ten konec otevřený až to hezký není :D No, já jdu zase tvrdě pracovat a vy si užijte povídku.


"Kupte prací prášek Persil, Ariel nebo Lanza a ušetřete až dvacet procent." Taky nesnášíte reklamy tak jako já. Nesnáším je zvlášť, když přerušují nejlepší film všech dob. Sakra, zrovna když dávají Star Wars, musejí být reklamy nejdelší! Konečně skončily. Nadšeně jsem zatleskala. Pohodlněji jsem se uvelebila v křesle. Obi-wan Kenobi začal spolu se svým mistrem Qui-Gon Jinem likvidovat množství nepřátelských droidů, kteří po nich stříleli. A Obi s Qui-Gonem střely odráželi meči. Taky bych takový světelný meč chtěla. Nejlíp fialový, fialová letí. Dělám si legraci. Nemám ani tušení, která barva je zrovna v kurzu a popravdě, je mi jedno…
***
"Vstávej! Haló! Mer, vstávej!" Někdo třásl mým ramenem. Otevřela jsem oči a zamžourala do ostrého ranního světla, jež do obýváku pronikalo velkým oknem. Zívla jsem a protáhla se. Musela jsem usnout někdy v průběhu filmu. To je k vzteku! Naštěstí jsem jedničku už viděla.
"Hele, Mer, jak to že spíš tady? Neměla bys náhodou spát ve své posteli?" Mamka se ke mně sklonila a zamračila se.
"Jo, mami, měla," zabručela jsem. "Co je za den?"
"Sobota," oznámila a narovnala se. Najednou se zamračila ještě víc. Přejela mě od hlavy k patě rentgenujícím pohledem. "Je ti dobře, Mer?" Přimhouřila oči.
Pokrčila jsem rameny. "Proč by nebylo?" Zvedla jsem se z křesla a protáhla si ztuhlá záda. Připadala jsem si úplně normálně. Možná mě jen trochu bolelo rameno, ale jinak jsem byla úplně o.k. "A ty jsi v pořádku, mami?"
"Já? Samozřejmě, že ano," vyhrkla. "Jdi se převléct a pak přijď na snídani." Otočila se a odešla z obýváku. Co jí je? Ptala jsem se sama sebe. Podle rozkazů jsem se šla převléct. Rameno mě bolelo pořád víc. Několikrát jsem si ho promnula. Ze skříně jsem vytáhla kostkovanou košili a tepláky. Shodila jsem ze sebe pyžamo. Než jsem si oblékla košili, podívala jsem se do zrcadla. Vyjeveně jsem kulila oči na svůj odraz v zrcadle. Na rameni se mi pomalu rýsoval jakýsi znak. Jakoby ho přímo teď někdo kreslil, dokonalé tahy tím nejjemnějším štětcem. Možná bych to tetování obdivovala, kdyby se neobjevilo zrovna na mém rameni a nebolelo jako čert. Už jsem pomalu poznávala, co to je. Růže v plamenech. Růže i plameny vypadaly úplně skutečně. Bolest pomalu odeznívala. To tetování nesměla vidět mamka, to byl průšvih. Minimálně by mě zavraždila. Civěla jsem na to tetování jako… no, zrovna mě nenapadá žádné vhodné přirovnání, ale to je jedno. Zapnula jsem si košili a odvrátila se od zrcadla. Vrtalo mi hlavou, jak se mi mohlo na rameni jen tak z ničeho nic objevit tetování. To přeci není normální, ani trochu! Za okny se zatáhlo a spustil se liják. No skvělé, uspávací počasí. Rozsvítila jsem zářivku, ze stolu jsem vzala knihu "Pád" a lehla si na postel. Nalistovala jsem stranu padesát a začala číst. Dlouho jsem u toho nezůstala. Zavíraly se mi oči a já zjistila, že děj knihy ani moc nevnímám. Že prostě jen čtu písmena, ale vůbec si je v hlavě nespojuju ve slova. "Pád" jsem zaklapla a položila pod postel. Já, pořádníček… Lehla jsem si na záda a založila si ruce pod hlavu. Zavřela jsem oči a poslouchala bubnování kapek deště do okna a monotónní bzučení zářivek. Zívla jsem.
"Ale, snad se nechystáš spát?" Ozval se mě neznámý ženský hlas. Rychle jsem se posadila a samozřejmě jsem vytřeštila oči. Kdo by je nevytřeštil, kdyby se mu v pokoji najednou objevila zlatovlasá ženská, zabalená do prostěradla, zářící uklidňujícím světlem?
"Co ten vyděšený výraz? To vypadám tak hrozně?" Zasmála se žena a blýskla po mě zářivým úsměvem.
"Kdo jste?" Ano, já vím, hloupá otázka, ale na jinou reakci jsem se nezmohla.
"Kdo jsem? Ty nevíš?" Pozvedla žena obočí. "Jsem Reliv, bohyně spánku, snů a splněných přání."
"Ehm, cože?" Vykoktala jsem
Protočila oči. "Samozřejmě, co jsem čekala? Že budeš vědět, kdo jsem? To bych byla hloupá. V tomhle světě vládnou jiní bohové. Měla bys vidět, kolik mi dalo práce, vyprosit si povolení, navštívit tenhle svět. Ale to je jedno. Takže, jak jsem říkala, jsem bohyně spánku, snů a splněných přání," usmála se a popošla blíž k posteli.
"Jací bohové? O čem to mluvíte?"
"Jednou se to dozvíš," odbila moji otázku. Nesnáším tuhle odpověď. Jako malá jsem ji slýchala každou chvíli.
"Co na mě civíš?" Vyštěkla najednou Reliv až jsem nadskočila. "Oups, promiň, nerada jsem nepříjemná." Podívala se na hodinky. "Tak málo času…" povzdechla si a usmála se. Posadila se na okraj postele. Voněla po levanduli, skořici a opékaném masu. Ta vůně přímo zavírala oči a uspávala. Reliv voněla jako domov, bezpečný a útulný. "Nechtěla bys náhodou vědět, proč tu jsem?" Znovu se usmála. Něco v tom, jak to řekla, mi napovídalo, že to nemám chtít vědět. Ale na druhou stranu jsem od přírody neuvěřitelně zvědavá. Ale moje opatrná část zvítězila nad zvědavou, a proto jsem zavrtěla hlavou. Reliv si povzdechla. Její povzdech mě skoro donutil zívnout. Vážně jsem jí to s tou bohyní začínala věřit. Sálala z ní taková síla. Kdyby chtěla, nejspíš by mě dokázala uspat jediným pohybem prstu.
"Tak nic," zatvářila se zklamaně, jako malé dítě. "Ale něco ti řeknu," nasadila vážnou tvář, ", svému osudu neujdeš," prohlásila strašidelně přesvědčeným tónem.
"Jakému osudu?" Vyhrkla jsem.
"No," Reliv si propletla prsty, ", není to pěkný osud. Ale… V nekonečném životě by každý uvítal nějakou zábavu, takže mi to nezazlívej."
"To jak že, já mám být ta zábava?" Zamračila jsem se na bohyni. Ta pokrčila rameny. "Možná."
"Na to zapomeňte," vykročila jsem na nohy a zatnula pěsti. "nejsem žádná hračka, abych někomu sloužila za zábavu."
Reliv se zasmála. "No tak se hned nečil," uklidňovala mě. Vstala a věnovala mi úsměv, který jasně říkal: 'Svému osudu neunikneš… Bude zábava!' Ale řekla: "Uvidíme se. A vsaď se, že to bude brzo," mrkla na mě a rozplynula se na obláček voňavého dýmu. Zírala jsem na místo, kde ještě před vteřinkou stála. Prohrábla jsem si rukou vlasy. Asi jsem se zbláznila. Posadila jsem se na postel a šokovaně hleděla na podlahu. Ale no tak, přeci nebudu celý den jenom civět na podlahu. Štípla jsem se do obou tváří a vstala ze židle. Přinutila jsem obličej usmívat se. Hlavně mysli pozitivně. Napomínala jsem se neustále v duchu.
"There's a fire starting in my heart." Pokud jste to někdo nepoznal, to byla písnička od Adele Rolling in the deep, sloužící jako moje vyzvánění. Ale jak jsem se rozhlížela po pokoji, nikde jsem svůj mobil neviděla. "Tak sakra, kdo jsi?" Rozhlížela jsem se. Podívala jsem se pod postel, do tašky i do kapsy mých džínů. Potom jsem ho zahlédla. Ležel na skříni a vyzváněl jako o závod. Přistavila jsem si ke skříni židli a vydrápala se nahoru. Natáhla jsem se pro mobil.
"Není to pěkný osud," rozlehl se pokojem znovu hlas bohyně snů.
Rychle jsem se rozhlédla po pokoji. Byl prázdný. Po žádné bohyni ani stopy. "Ehm, Reliv jsi to ty?" zašeptala jsem… Žádná odpověď, jen ticho rušené hovorem z vedlejší místnosti. Zavrtěla jsem hlavou. Jen se mi to zdálo, určitě se mi to zdálo. Uklidňovala jsem sama sebe. Mobil přestal vyzvánět, což znamenalo, že ten na druhém konci to vzdal. Vzala jsem ho se vrchu skříně a podívala se, kdo volal. "Skryté číslo" hlásil mi displej. Divný, vážně div-
"Báááf!" Vyštěkla postava, která se právě vyklonila přímo ze stěny skříně. No, možná bych se jí nelekla, kdybych to čekala. Jenže já to nečekala. Zavrávorala jsem a převrátila se dozadu. Čekala jsem náraz na podlahu, proto jsem zavřela oči. Když náraz po několika vteřinách nepřišel, otevřela jsem je. A v tu chvíli jsem šokovaně otevřela pusu. Padala jsem pozadu do obří jámy. Kruh světla mého pokoje se zmenšoval rychlostí světla. Trvalo mi asi pět vteřin, než jsem se vzpamatovala a než jsem začala křičet. Vlasy mi šlehaly kolem tváře. Instinktivně jsem se máchala rukama, abych se něčeho zachytila. Jenže stěny jámy byly jako sklo. Panika mi prostupovala celým mozkem. Kdybych zrovna nepadala, třásla by se mi kolena strachy. Už jsem se zmínila o tom, jak nesnáším výšky? A hlavně nesnáším pády z výšek. Tedy, samotný pád mi nevadí, ten nebolí. Ale bolí to, když dopadnu. Nechtěla jsem ani pomyslet na svůj náraz. V téhle rychlosti se rozmáznu o povrch a nic mě nezachrání. I kdybych dopadla do vody. Umřu. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela jsem a snažila se zahnat tenhle nepěkný pesimismus. Jenže, ono to není tak snadné, když padáte černočernou tmou rychlostí světla. Už jsem ani nekřičela, protože to nemělo smysl. Hm, říká se, že než člověk umře, proběhne mu před očima celý jeho dosavadní život. Víte, co je zajímavé? Mně se nic takového nedělo, což mohlo znamenat, buď že neumřu, nebo to mělo znamenat, že to prostě není pravda. Ale to je jed- V tu chvíli přišel náraz. Byl pořádně tvrdý, ale rozhodně ne tolik, jako jsem čekala. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na velkých zelených polštářích mechu. Rozhlédla jsem se po okolí. Vpravo i vlevo se pnuly k nebi příkré skalní stěny občas porostlé mechem nebo převislými stromy. Nahoře se rýsoval les. Obloha nad lesem byla pochmurná. Těžké šedé mraky se přes sebe líně převalovaly a úplně hlásily, že bude pršet. Posadila jsem se. Tady na dně strže bylo něco jako rašeliniště. Sem tam byly kaluže vody, obklopené vyšší rovnou trávou. Ve velkých rozestupech tu rostly stromy podobné břízám a smrkům. Polštáře mechu byly nacucané vodou. Pokusila jsem se vstát. Nepodařilo se mi to z jednoho důvodu: přišlápla jsem si šaty. Ehm, ehm, šaty? Opravdu, měla jsem na sobě rudé korzetové šaty. Možná byly hezké, ale rozhodně nebyly to nejpraktičtější, minimálně do močálu ne. Znovu jsem se pokusila zvednout, tentokrát s ohledem na šaty. Povedlo se. Zakručelo mi v břiše. No bezva, teď už jen schází, aby začalo pršet. Ano, asi by bylo komické, kdyby v tuhle chvíli opravdu pršet začalo, ale naštěstí se tak nestalo. Pomalým a hodně vrávoravým krokem jsem zamířila k jednomu konci strže. Trvalo mi to dlouho a než jsem se dostala ven, byla jsem celá zablácená, mokrá a promrzlá. Jo, a začalo pokapávat. Když jsem konečně vyklopýtala na volné prostranství, na obzoru jsem spatřila tmavou skvrnu. Nejdřív jsem myslela, že je to třeba velká skála, ale jelikož se přibližovala, usoudila jsem, že to skála nebude. Zůstala jsem stát na místě a čekala, co se z té skvrny vyklube. Za několik minut jsem už poznala, co to je. Byla to skupina koní. Asi za čtyři minuty byli u mě. Všechno to byli mohutní bělouši. Byli krásní, i když byli zablácení, zpocení a unavení. Na hřbetech jim seděli jezdci v modrých pláštích a s kápěmi na hlavě. Prohnali se kolem mě jako bouře. Neuvěřitelnou rychlostí se obrátili a už volným tempem došli ke mně. Jeden z jezdců sesedl a shodil z hlavy kápi. Byla to krásná žena. Blond vlasy se jí kroutily kolem obličeje v prstýncích a krásně zvýrazňovaly její zelené oči. "Jsem paní z Callisty. Kdo jsi, odkud jsi a proč ji narušila mé území?" Zabodla do mě pohled, který nevypadal moc přátelsky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama