Dračí kruh II.

24. června 2013 v 16:45 | Marille |  Dračí kruh
Ahojky lidí! Jak jsem včera slíbila, mám tu pro vás další kapitolu DK! Pokusím se další napsat co nejdřív, ale nedělejte si moc naděje, že to bude ještě v tomhle století :D Co bych chtěla k téhle kapitole říct je to, že jsem vážně, ale vážně hrdá na scénu s Idem! Do toho chlapa se sice příšerně těžce vžívá, ale myslím, že jeho způsob jednání se mi povedlo celkem věrně zachovat, aniž bych z něj udělala slaďouše xD Nell, co myslíš, povedlo se mi zachovat Idovu "ďábelskou podstatu"? xD Ta jeho arogance je fakt hrozná! Ale zároveň božská xD Užijte si kapitolu a pokud možno komentujte!


Chodba, jíž jsem procházela, byla prázdná. Zvuk mých kroků se odrážel od zdí v barvě vyblité zeleni. Upřeně jsem sledovala dláždění, ve snaze ignorovat pohled, zabodávající se mi do zad. Mohl by mi někdo říct, proč je vždycky tam, kde jsem já?
"Hej ty, zastav!" Jedna část mě by se pod sílou jeho rozkazu nejradši schoulila do klubíčka, ale naštěstí ve mně byla v tu chvíli i jiná část a ta mi říkala, ať v žádném případě nezastavuji. Moc ráda jsem ji poslechla. Kdo si myslí, že jsem - nějaký jeho poskok, abych poslechla, když pískne? Chtěla jsem ještě zrychlit, jenže v tu chvíli mě někdo surově chytil za zápěstí a obrátil k sobě. Ido.
"Au, pusť mě!" vykřikla jsem a pokusila se mu vytrhnout. Jeho sevření na mém zápěstí ještě zesílilo.
"Mám reagovat na tvoje rozkazy tak, jako ty reaguješ na moje?" Z jeho tichého, výhružného hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Ze zápěstí mi vystřelovala ostrá bolest, nutící mě syknout. Ido se na mě zkoumavě díval, absolutně ignorujíc moje pokus vyprostit se z jeho železného sevření. "Jeden drak, jedno dračí oko, jeden učeň…" Zašeptal a prudce mě k sobě přitáhnul. "Tys to slyšela taky, že? Co to bylo? Odkud se to vzalo?" Propaloval mě pohledem svých jantarových očí. Já se do nich nechtěla dívat, vážně nechtěla! Ale nemohla jsem se od nich odtrhnout. "Já nevím! Nevím, co to bylo! Nevím o tom nic, pusť mě!" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně, ale místo toho ze mě slova vycházela smísená se vzlyky bolesti.
"Měl bych ti to věřit?" Naklonil hlavu na stranu.
"Měl bys. Je to pravda!" Obhajovala jsem se horečně, načež jsem znovu zacukala zápěstím.
"Takže mi asi neřekneš, co to znamená," poznamenal. "Ale ty něco tušíš, něco, co by mi možná pomohlo. Řekni mi to, hned!" Rozkázal. Zaťala jsem zuby, abych nezavzlykala bolestí. Nesmím mu to říct! "Řekni mi to!" Rozkázal znovu. Síla jeho stisku mě přinutila vykřiknout. Tohle nedokážu. "Já - já něco viděla! Pusť a já ti to řeknu," vyhrkla jsem.
"Nemyslím, že jsi v situaci, kdy bys mohla vyjednávat. Řekni mi to!" V jeho pohledu jsem spatřila zvrhlou radost. On měl potěšení z toho, že mu tu skoro vzlykám u nohou? Zaťala jsem pěst volné ruky. Nebudu mu dělat radost! "Ne!" vyštěkla jsem. "Nejdřív mě pusť, potom ti to řeknu!" Jeho rysy ztvrdli, do očí vstoupila zloba. Bolest v mém zápěstí se stala nesnesitelnou. "Už mě to nebaví opakovat, takže to říkám naposledy: Řekni, co víš, jinak ti to zápěstí zlomím!"
Přes zaťaté zuby se mi prodralo několik vzlyků. Nemám dost silnou vůli, abych mu dokázala čelit. "Dobře, dobře," zavzlykala jsem. "Viděla jsem místnost se stolem uprostřed, kolem něj sedělo dvanáct mužů, za každým stál kluk. A potom se ten v čele postavil a zvolal: 'Páni dračí oči!' Bylo to jako vzpomínka, ale moje nebyla. Víc už vážně nevím, přísahám!" Moje slova se topila mezi vzlyky, ale zdálo se, že mi Ido rozuměl.
"Tak už mě pusť!" vykřikla jsem.
"Tak už mě pusť, prosím," opravil mě ledovým hlasem.
"Prosím," dodala jsem rychle. Jeho sevření na mém zápěstí pozvolna a neochotně povolilo. Avšak bolest zůstala. Roztřeseně jsem se nadechla a opatrně se ho dotkla. Bylo to, jako píchnout se o hřebík. Sykla jsem. Ido na mě pořád upíral pohled, pravé obočí lehce zvednuté. "Přísahala jsi, takže ve tvém vlastním zájmu doufám, že je to pravda." Otočil se a vydal se chodbou pryč.
"Počkej!" vyhrkla jsem, než jsem se stačila zarazit.
"Hm?" Aniž by zastavil, otočil hlavu mým směrem, na tváři znuděný výraz.
"Předpokládám, že nevíš, odkud se ta vzpomínka vzala." Dala jsem si záležet, aby v mém hlase nebyla slyšet ani špetička strachu, který mi svíral srdce.
"Předpokládáš správně," přikývl. "Ale mám v plánu to zjistit," dodal s úsměvem, připomínajícím vlka, číhajícího na kořist.
"Jak?" Něco ve mně, silnější než strach, mě nakoplo, abych se vydala za ním. Předběhla jsem ho a postavila se mu do cesty. Nepochybovala jsem, že by kolem mě prošel bez sebemenších potíží, kdyby chtěl, ale on přesto zastavit. "Jak?" Zopakovala jsem pevným hlasem. Musela jsem se až divit, kde se ve mně bere tolik odvahy.
"To se ještě uvidí," pokrčil rameny se stále stejným děsivým úsměvem. "Ale doufám, že máš ráda překvapení." S těmi slovy okolo mě prošel.
"Cože? Takže něco víš?" Rozběhla jsem se za ním a bylo mi úplně jedno, jak to vypadá. Já chtěla odpověď. Pokud věděl něco, co by mi pomohlo to všechno pochopit…
"Ale no tak," ohlédl se přes rameno, ", nebylo by to přeci žádná zábava, kdyby ses dozvěděla všechno hned na jednou a bez zásluh." Z jeho úsměvu prosyceného arogancí se mi až zvedl žaludek. Měla jsem hroznou chuť ho praštit. "Tak víš nebo ne?!"
"Jak jsem řekl, nech se překvapit," řekl znuděným tónem, aniž by se otočil. Pro sebe jsem zaklela a zastavila. Tohle stejně nemělo cenu. "Tak si trhni!" S tím jsem se otočila na podpatku, a co nejvznešenějším krokem mu zmizela z dosahu, přičemž jsem si prohlížela své modrající zápěstí.

"Mami, jsem doma!" houkla jsem už od vchodových dveří. Odpovědí mi byla série nadávek a hlasitých ran z horního patra, potom se nad schody vynořila na krátko ostříhaná zrzavá hlava mojí mámy. Štíhlou mladou tvář, lemovanou rudými vlasy, měla flekatou od barvy, stejně jako zbytek oblečení. Jediné ušetřené zůstaly vlasy a to jen díky tomu, že mamka vždycky, když malovala, nosila ochranou čepičku, již teď žmoulala v ruce. "Ahoj, Zef, jak bylo ve škole?" Položila mi typicky rodičovskou otázku, zatímco sbíhala schody. Zamrazilo mě při vzpomínce na draky a Ida. O tom jí přece nemůžu vykládat, už tak se o mě příšerně bojí, ještě by mi zakázala chodit do školy. Proto jsem jen mávla rukou. "Znáš to," pronesla jsem s pokrčením rameny. Mamka na mě hleděla s podezřením v tmavých očích. "Nějaký průšvih?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ale mám dvojku z matiky." Pokusila jsem se o úsměv.
"Ale to není všechno," odtušila mamka. Chvíli mě upřeně sledovala. "A ty mi asi neřekneš, co se stalo." Nebyla to otázka, ale prosté konstatování, zakončené povzdechem. Barevnými prsty si prohrábla vlasy a zanechala v nich pruhy barvy. "Bojím se o tebe, Zef, to je všechno. Prosím, pochop mě." Najednou vypadala strhaně a unaveně, až jsem měla chuť ji obejmout.
"Nic se nestalo, mami. Já vím, že se o mě bojíš, ale to není potřeba." Usmála jsem se a položila jí ruku na rameno. Moje uklidňující gesto mi však ani trochu nevyšlo, jelikož jsem jí položila na rameno nesprávnou ruku - tedy tu, na níž mi Ido zanechal parádní modřinu. Mamka vykulila oči, a než jsem stačila zareagovat, držela moji ruku těsně nad modřinou a prohlížela si ji, přičemž se jí na tváři usadit zamračený výraz. Vzhlédla ke mně. "Nechtěla bys mi něco říct?"
"Jo, vlastně chtěla: Pusť mě!" Vyškubla jsem ruku z jejího sevření a s myšlenkou, že tuhle větu říkám poslední dobou moc často jsem se rozběhla ke svému pokoji. Než se mamka stačila vzpamatovat z mé jí jízlivosti, už jsem za sebou bouchala dveřmi.Proč se nemohla smířit s tím, že to není její věc? Proč musela chtít vědět, jak jsem k té modřině přišla? No jistě, protože je to moje máma, pomyslela jsem si s jistou stopou jízlivosti v myšlenkách. Musela jsem přijít na nějakou historku, jíž bych to celé vysvětlila. Jenže, oni se zmodralé otisky prstů kolem zápěstí dost špatně vysvětlují. Opřela jsem se o zeď. Celou tuhle událost však v mojí hlavě strkalo do pozadí dění během dnešního přírazu. "Jeden drak jedno dračí oko, jeden učeň…" Pomohlo by mi snad tohle všechno objasnit, kdybych se podívala k drakům? Zvažovala jsem. Žádná rizika v tom přeci nejsou. Nakonec jsem se s pokrčením rameny odlepila od stěny a usadila se na židli vedle postele. Zavřela jsem oči. Soustředila jsem se na nádechy a výdechy. Ačkoli jsem měla zavřené oči, vnímala jsem, jak se svět kolem mě rozmazal a ustoupil bílé záři. Zdi pokoje zmizely, prostě se rozložily, aby poskytli dostatek prostoru obrovským zvířatům, opět stojícím v naprosto pravidelném kruhu. Tentokrát jsem stála hned pod obrovským drakem jasně oranžové barvy, jenž vydával takovou záři, až se na něj téměř nedalo podívat. Proto jsem odvrátila zrak jinam. Jako magnet můj pohled přitahoval modrý velikán téměř na druhé straně kruhu. Jako jediný se na mě díval svýma temnýma očima, opět to bylo pro mé tělo jako výzva - a tentokrát jsem se rozhodla ji přijmout. Zvedla jsem ruku tak, jak to dělám, když se chci přiblížit k vyděšenému zvířeti, ačkoli, v tomto případě to spíš mělo být naopak. Udělala jsem jeden opatrný krok dovnitř do kruhu. Oranžový a zelený drak, na mé levé a na pravé straně, tlumeně zamrčeli, ale to byla jejich jediná reakce. Modrý drak nehnul ani brvou. Sebrala jsem odvahu, která ze mě utíkala při pohledu do očí toho zvířete - tak majestátního, tak obrovského a nepochybně i mocného. "Neměj strach, já ti nechci ublížit," řekla jsem uklidňujíc ho, i když jsem to byla spíš já, kdo potřeboval uklidnit. Srdce mi bilo jako o závod, celým mým tělem se šířil nervózní třes. Přesto jsem se opatrně sunula dál. Zastavila jsem se až necelý metr od draka. Takhle zblízka jsem viděla každou šupinku na jeho mohutném krku, každý vous lemující obrovskou světélkující perlu pod jeho krkem. Sklonil ke mně rohatou hlavu, temné oči nezčeřené jediným pocitem. Natáhla jsem ruku ještě víc před sebe, přičemž jsem si stoupla na špičky, ve snaze dotknout se ho. V jednu chvíli jsem na něj vůbec nedosáhla a v další jsem měla ruku přitištěnou na povrchu jeho perly. Bylo to jako výbuch, jako když mi celým tělem projede elektřina, jen mnohem horší a zároveň opojnější, než cokoli, co jsem kdy zažila. Na jazyku jsem cítila vanilku a pomeranč, obalující najednou celou mou bytost. A najednou to bylo všechno pryč. Každý kousíček té obrovské radosti, kterou jsem doteď cítila, se změnil v řezavou bolest uvnitř mé lebky, šířící se celým mým tělem. Zhroutila jsem se na zem. Zaťala jsem zuby ve snaze nekřičet bolestí. Bylo to mnohem horší než Idův stisk, mnohem bolestivější než zlomená noha, mnohem bolestivější než všechno. Sevřela jsem si hlavu do dlaní a schoulila se do křečovitého klubíčka, nic se však nezměnilo. Bolest se mi zabodávala do mozku, prostupovala každou částí mého těla. Jakoby se mi vařila krev, jakoby se mi mozek snažil dostat ven z hlavy. Matně jsem vnímala, že mi tváře máčejí slzy, že někdo bouchá na dveře. Hlavní teď bylo jen jedno - bolest. Na nic jiného jsem nedokázala myslet. Hrudník se mi sevřel, až jsem se skoro nemohla nadechnout. A pak to bylo pryč! Všechna bolest stejně náhle zmizela, jako se objevila. Ležela jsem na podlaze a třásla se. Po tvářích se mi stále koulely slzy. Trochu jsem se uvolnila. V hlavě mi dunělo, svět se se mnou houpal, ale aspoň, že ta bolest byla pryč. Opatrně jsem se posadila. Co se to, u všech bohů, stalo? Další nevysvětlitelná záhada kolem dnešního dne? To mi vážně scházelo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Brook Brook | 24. června 2013 v 18:41 | Reagovat

Ó dono Kláro! To bylo hustý! Takže modrý velikán je krysí drak? Ty jo, tenhle příběh bude LEGENDÁRNÍ (asi bych se měla přestat dívat na HIMYM... začínám z toho blbnout). Už se strašně těším na další díl! :-D  8-O  8-)

2 Roxanne Roxanne | 24. června 2013 v 18:46 | Reagovat

Wááu! Ido si u mě stoupl. Ani nevím proč. Mě prostě ty zlí arogantní grázlíci přitahujou. hehehe. To vypovídá hodně o mém charakteru. Dejete si na mě bacha, nechutně dobří klaďáci! Blíží se váš konec!

Zef je podle mě úžasně statečná. Já bych to hned vyklopila a byla bych ráda, že nemám na kontu žádný zranění. Jo, jsem srab, bojím se bolesti. Což je asi velký protiklad vůči tomu, co jsem psala nahoře. Chm.
Asi budu opakovat Brook, ale hrozně se těším na další díl!
PS: Vyřiď prosím Idovi, že je roztomilej. :-D  :-D

3 Nell Nell | 25. června 2013 v 18:28 | Reagovat

Super! :-)  Ty jo vsadím se že by jí tu ruku fakt zlomil. Ale hrozně mě zajmá co bude dál :D Pokračování rychle!

4 Nell Nell | Web | 29. června 2013 v 9:29 | Reagovat

Jo a ďábelská tvář ti vyšla dokonale :D

5 Angelique Angelique | Web | 29. června 2013 v 11:49 | Reagovat

mám pro tebe hotový layout http://nd06.jxs.cz/677/812/b1bc1d883c_93769086_o2.png pokud ho chceš nastavit, tak mi pošli na email přihlašovací údaje

6 Elis Elis | Web | 29. června 2013 v 13:02 | Reagovat

Skvělé .....

7 Marillë Marillë | 29. června 2013 v 19:55 | Reagovat

[1]: Jop, ten modrý je krysí drak :) Legendární? :D Tak to bych neřekla :D Ale děkuju :D

[2]: Zlý arogantní grázlíci! Taky je mám ráda :D
Já bych mu to asi taky řekla hned. Srabík no.2 :D
Děkují :D Em, roztomilej? O.o Mě spíš napadaj výrazy jako: arogantní, sadistický, bezcitný... :D Ale pokusím se mu to nějak šetrně sdělit :D

[3]: [4]: Taky si myslím :D Takže sázky netřeba xD S pokračováním se vynasnažím :D Ale moc rychle to nečekej.
Děkuju, bylo strašně těžký ho napsat... tak jak ho psala Goodmanová :D

[6]: Kují :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama