Dračí kruh I.

13. června 2013 v 17:14 | Marille |  Dračí kruh
Ahoj lidi! Dneska už podruhý? Vážně? Co se to děje? :D No, jak jsem slibovala, je tu ta povídka, přesněji ta fanfikce na knížky Eon a Eona. Můžu ujistit ty, kterí knížky nečetli: Ztrácet v tom nebudete. Trochu jsem si s tím pohrála a zatím tam není myslím nic k nepochopení. Teda, něco k nepochopení tam je, ale to je tam záměrně. Pokud se někdy dokopu k pokračování, všechno se dozvíte :D Samozřejmě, tam je to POKUD... :D Jinak, písnička se moc nehodí, ale líbí se mi, tak ji sem dám :D Užijte si čtení, my darlings :D A pište jakoukoliv kritiku, ráda se ze svých chyb poučím :D


Svítilo slunce a bylo horko, vanul jen lehký vánek z jihu a přinášel sebou vůni ovocných sadů. Bylo by to nádherné dopoledne, kdybych ho nemusela trávit na školním dvoře. Z horka mě úplně přešla chuť k jídlu, takže jsem svačinu ani nevytahovala a jen usrkla vodu z lahve. Sesunula jsem se pod strom s pohledem upřeným na nebe, ze severozápadu zatahující se těžkými mraky. Bude bouřka. Fajn, aspoň nějaký důvod k radosti. Poslední dobou jsem měla neustále pocit, že mi nějaká železná ruka drtí hrudník a brání mi v dýchání, jako bych měla na srdci obrovský balvan. Zhluboka jsem se nadechla, znovu a potom ještě jednou. Než jsem si uvědomila, co dělám, a než jsem se stačila zarazit, svět kolem mě se rozmazal, všechno ustoupilo v bílou záři. Rozhlédla jsem se po obloze. V kruhu, jako šipky na kompasu, tyčilo se nad školou dvanáct zvířat, každé zářivě barevné, obrovské, s temnýma očima a velkou perlou pod krkem. Všichni na mě upřeli oči. Draci! Draci! Poznala jsem to až teď, jakoby mi z očí sklouzla páska. Kam jsem se dívala poslední rok, že jsem to nepoznala? Pod jejich upřeným pohledem mi na čele vyrazil pot, i když to mohlo být i tím, že mě stálo obrovskou spoustu energie se na ně jen dívat. Nejblíže mi byl drak, od konce ocasu až po špičku čenichu modrý v různých odstínech od světlounké modři kolem jeho očí, až po temně opálové drápy. Voněl zvláštní kombinací vanilky a pomeranče. Váhavě jsem k němu natáhla ruku. Sklonil hlavu trochu níž, pohledem jakoby mě pobízel, abych se ho dotkla. Jenže jsem to neudělala. Stejně rychle, jako jsem se k drakům dostala, jsem byla stržena zase zpět do obyčejného světa - bílá záře zmizela, stejně tak i zvířata-draci. Zavřela jsem oči a vyčerpaně jsem se opřela o strom. Měla jsem chuť schoulit se do klubíčka a usnout. Ohledně toho spánku jsem tu možnost měla už za tři minuty - to totiž začne příraz.
"Hej, Zef, poslouchalas mě vůbec?" Někdo mě zatahal za pravou ruku. No jistě, vedle mě seděla Rose - moje blonďatá kamarádka. Byla moc hezká. Převyšovala mě skoro o hlavu, měla husté čistě blond vlasy, oči zelené jako smaragdy, orámované hustými řasami, drobný nosík, rty plné a usměvavé. Taky jí šlo všechno, na co sáhla - od matiky po fotbal. Snad všichni kluci na škole ji chtěli. Všichni až na jednoho, na toho, kterého by nejvíc chtěla ona. Tomu se říká zákon schválnosti.
"Promiň, Rose, já vím, o čem jsi mluvila. Určitě to vím," horlivě jsem ji ujišťovala, zatímco jsem se snažila rozpomenout se na její poslední slova. Ona se jenom zasmála a zastrčila si vlasy za ucho. "Nech to plavat, stejně to nebylo nic důležitého." Věnovala mi úsměv, který ovšem téměř plynule přešel do povzdechu. Teď mi došlo, o kom mluvila. Napovídal to i její pohled - ačkoli se tvářila šťastně, já věděla, že uvnitř ji trhá na cucky to, že ji Ido nechce. Pohladila jsem ji po ruce. "No tak, vykašli se na něj," řekla jsem konejšivě, ", jsou přeci i jiní kluci. Jenom se rozhlédni po dvoře, všichni na tobě můžou oči nechat."
V odpověď se kysele usmála. "Přesně tohle jsem ti říkala, když jsi byla zakoukaná do Ricka." Kývla přes dvůr ke hloučku kluků na protější straně. "A poslechla jsi mě? Ne, pořád jsi na něm visela a nic jsi nechtěla slyšet."
"Jenomže já, co se kluků týče, mám za a: špatnej odhad a za b: nejsem dost hezká, abych se zalíbila třeba jenom Ronovi," objasnila jsem jí s vědoucí výrazem. Znovu jsem jí pohladila po ruce. "Ty máš možnost výběru, holka." Natáhla jsem se a, než stačila ucuknout, rozcuchala jsem jí vlasy.
"Ty!" vyhrkla a se smíchem mě od sebe odstrčila. Zrovna v tu chvíli zazvonilo. Stále ještě se pochichtávala, když se zvedala ze země, stejně jako já.
"Tak se zatím měj, uvidíme se po škole." Mávla jsem jí na rozloučenou. Ona mi mávnutí oplatila, načež zmizela v chodbě na přístavbu. Chtěla bych s ní být ve třídě, třeba by se vyučování stalo snesitelnější. Ale ona chodila do áčka, kdežto já do béčka. Tak to bylo už od začátku roku, ale stejně jsem se přesto ještě tak nějak nepřenesla. Aspoň jsme se mohly radovat z těch pár chvil pohody na dvoře o každé druhé přestávce. Upravila jsem si popruhy batohu a zamířila do schodům vedoucích do podkroví, kde se nacházela malá a věčně páchnoucí místnost, jenž se tak vznešeně nazývala učebnou přírodopisu. Kumbál na košťata by se k ní ale hodil víc. Také tam v létě bylo teplo a dusno, a to mě dokázalo zaručeně uspat, stejně jako většinu spolužáků, což poněkud "rozlaďovalo" naši vyučující, což byla ke smůle všech ve třídě zároveň i naše třídní. Posadila jsem se do lavice. Byla jsem ve třídě skoro první, takže jsem měla skvělý výhled na přicházející. Teda aspoň do chvíle než mi ho zakryla velká hlava Lukea. Ale i tak jsem viděla dost na to, abych prudce ucukla, když dovnitř vešla moje noční můra s velkým "I" na začátku jména. Přesto se mu - nebo té noční můře, chcete-li - nějak podařilo podívat se mi do očí. V té chvíli jsem měla vždycky chuť utéct. Utéct a schovat se před pohledem jeho jantarových očí. Srdce se mi rozbušilo, což jsem začala vnímat jako tupou lehce pulzující bolest v hrudi. Rychle jsem shlédla na židli vedle sebe, kde spočívala moje taška. Připravila jsem si učebnici, penál a sešit. Sice jsem původně zamýšlela, že se trochu prospím, ale šeptání odpočinku úplně přehlušil jiný hlas v mé hlavě. Byl to hlas, který mě nabádal přinejmenším k ostražitosti a při největším k útěku. Ten pocit jsem znala. Cítila jsem ho pokaždé, když jsem byla v jedné místnosti s- Strnula jsem. Díval se na mě, v jantarových očích chlad a jistý druh hrozby. A já se jí bála. Snažila jsem se tvářit stejně netečně jako on, ale moje sebeovládání tomu jeho nesahalo ani po kotníky. Bezděčně jsem si přejela palcem po hrudní kosti v náhlém pocitu, že mi tam něco chybí. Něco, co se stalo součástí mé osoby, co mi bylo vyrváno s obrovskou brutalitou a zůstala po tom jen černá díra. Když jsem znovu zvedla oči, už se na mě nedíval. Hleděl na přicházející učitelku. I já na ni upřela pohled, ale koutkem oka jsem k němu neustále ujížděla. Ido nastoupil k nám na školu teprve letos. Nepopírám, že má přinejmenším zvláštní jméno. Ale já mám nejmíň, co mluvit, vždyť se jmenuju Zefire. Aniž bych to nějak zamýšlela, klouzala jsem po Idovi pohledem. Kluky ze třídy převyšoval skoro o hlavu, měl široká ramena a postavu pořádně vypracovanou. A když říkám pořádně, myslím pořádně! A ne, já ho nešpehovala, jenom jsem šla kolem klučičí šatny ve chvíli, kdy se převlékal… Dál jsem si ho prohlížela. Když se na mě zrovna nedíval, vlastně vypadal přitažlivě. Černé vlasy nosil rozcuchané, ale na něm to, na rozdíl od jiných kluků, vypadalo naprosto přirozeně. Měl vysoké čelo, díky čemuž vypadal vzdělaně a tak to nejspíš i bylo, jelikož znal odpověď vždycky na všechno. Pokud se mu na tváři vůbec vznášel nějaký definovatelný výraz, byl to jízlivý úšklebek. Kluci si o něm šeptali, že je to pošuk, ale do očí by mu to nikdo z nich nikdy neřekl, leda že by to byl cvok a chtěl dostat přes držku. Přinutila jsem se podívat jinam. Učitelka před tabulí vykládala cosi o vylučovacím ústrojí ptáků - vážně záživné téma. Podepřela jsem si bradu rukou a na místo, abych ji poslouchala, ponořila jsem se do vlastních myšlenek. Draci… Stával se ze mě blázen? Znovu jsem si vzpomněla na kruh, který tvořili: byl dokonalý, naprosto pravidelný, stejně jako rozestupy mezi draky… Jako růžice kompasu! Babiččina kniha! Prudce jsem se nadechla. Babička měla takovou knihu. Vždycky mi říkala, že je o světě, který nikdy neexistoval. Ne počkat, ona o něm mluvila, jakoby byl skutečný! "Dříve jsem tam žila," to říkávala, ale ihned vzápětí dodávala, že to byl jen její svět a nikdo jiný z rodiny o něm neví, že žila dvojitý život, rozdělená mezi naším světem a tamtím světem. To z toho jsem usoudila, že nebyl skutečný. Ale zpět k té knize: Na jedné straně jsem ten kruh viděla! Spolu s názvy hvězdných směrů. Sever, severo-severovýchod, východo-severovýchod, východ, východo-jihovýchod, jiho-jihovýchod, jih, jiho-jihozápad, západo-jihozápad, západ, západo-severozápad, severo-severozápad… Dvanáct? Stejně jako draků? Není mezi tím nějaká spojitost? Ale proč by měla? Může to být jen náhoda. Znovu jsem se zamyslela. Babiččinu knihu jsem sice moc podrobně nečetla - ona mi to nikdy nedovolila -, ale pamatuju si ještě něco. Taktéž to má co společného s číslem dvanáct. Dvanáct ctností. Třikrát dvanáct v jedné knize? No…Je to nejspíš jen náhoda. Ano, určitě! Nebo není? Co když to spolu souvisí? Co když je to tak, že každému drakovi náleží jeden hvězdný směr a jedna ctnost? Nemohlo by to tak být? Jakmile jsem si to spojila dohromady, něco uvnitř mě se pohnulo. Pomyslně. Jakoby mi poskočilo srdce. Na něco důležitého jsi přišla! Říkalo mi. Je to možné? Opravdu jsem na něco přišla?
"Jeden drak, jedno dračí oko, jeden učeň." Zalapala jsem po dechu. Ten šepot… Bylo to… Skoro bych uvěřila, že byl pouze v mé hlavě. Vlastně bych tomu věřila velice ráda, kdyby na to nezareagoval zrovna on! Ido přejel třídu pohledem a zastavil se u mě. V jeho očích se mísily pochybnosti s náhlým porozuměním. Slyšel to taky? Pochopil snad díky tomu něco? Nebo si se mnou jenom hraje? Třeba to vůbec neslyšel… Oplácela jsem mu pohled, jak dlouho jsem to jen zvládla, nakonec jsem to ale byla přeci jen já, kdo kapituloval a sklopil oči k lavici. Jeden drak, jedno dračí oko, jeden učeň - znamenalo to něco? Jeden drak, jedno dračí oko? To je pitomost, drak má odjakživa přece oči dvě! Ti, které jsem viděla, ti tedy dvě oči měli. Možná to dračí oko není myšleno doslovně, třeba je to přenesený význam… Ano, možná jako kámen tygří oko je i kámen dračí oko. Nebo- Dlouhý stůl, kolem něhož sedí dvanáct mužů, v odstupu jeden krok za každým z nich stojí chlapec. Muž v čele stolu povstává. Zvedá ruce, aby utišil ostatní. "Páni dračí oči!" Zvolává silným hlasem. Scéna před mýma očima zmizela. Zalapala jsem po dechu, s očima vytřeštěnýma. Zaťala jsem zuby, ve snaze ovládnout třas, šířící se mi tělem. Co to, u všech bohů, bylo? Mám halucinace? Bohové, já jsem asi vážně blázen! Zavřela jsem oči a přinutila se dýchat normálně, stejně tak jsem vytrvale zaháněla paniku. Mysli, holka, mysli, nabádala jsem se. Zavřela jsem oči a snažila se všechno si dát dohromady. Páni dračí oči? Znamená to, že dračí oko je osoba? Pokud ano, co má společného s drakem? Dokáže se v něj měnit nebo s ním komunikovat? A jsou to ti draci, které vidím já? Ne, dost! Uvažuju o tom, jako by to bylo skutečné! A není? Otevřela jsem oči. Copak už ani nedovedu rozlišit realitu od výmyslu? To, co jsem viděla, nemohlo být skutečné! Nepocházelo to z mojí hlavy, prostě nemohlo! Co to vůbec bylo? Vzpomínka z jiného života? Výplod šílené mysli? Takže jsem nejspíš zešílela. Jenže, proč mám pocit, že to není jenom výmysl, že na tom něco je? Nepříjemný pocit mě přinutil zvednout oči. Ido na mě upíral zkoumavý pohled, hlavu lehce nakloněnou na stranu. Chtěla jsem mu dát nějak najevo, že mi to vadí, ale nevěděla jsem, jak. Tak jsem se prostě zadívala na učitelku, píšící cosi na tabuli. Kdy už konečně zazvoní?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Brookie-Cookie Brookie-Cookie | 13. června 2013 v 19:14 | Reagovat

Hůůůůstýýý!!! Draci, jedeme! Šílený snílkové celého světa, spojme se za práva fantasy!!!
Hm, konec šíleného záchvatu. Krásně napsané, Amarilla Marille (Já jsem Brookie Cookie, ty Amarilla Marille, ségra Roxie Foxie a Antiika Anti, the Great. Co myslíš? Nudily jsme se při matice... člověk musí zapnout mozek, aby mu neodumřel :-D)
Vraťme se k povídce: Dělůáš to hrozně napínavý. Nemůžu se dočkat dalšího dílu! Ido je taky zajímavý... Jak si pamatuju, to je ten do kterýho ses zabouchla? Mě spíš připomíná Breezpelt... Rychle nový díl! :-)

2 Nell Nell | Web | 14. června 2013 v 16:35 | Reagovat

Kráááása!!!Já se nemůžu dočkat pokračování :D Je to hrozně napínavý...

3 Marillë Marillë | 15. června 2013 v 11:21 | Reagovat

[1]: :D Děkuju ti, Brookie... ehm to druhý říct nemůžu :D Jinak dostanu chuť na sušenky :D Eh, pozdě, už jsem ji dostala :D
Ehm, áno, Ido je ten, ze kterýho dostával můj mozek šoky :D A je... no, svým způsobem je asi vážně zajímavý :D

[2]: Děkuju! Em, pokračování... je v nedohlednu... Ale kvůli vám se pokusím něco sesmolit :D

4 Roxanne Roxanne | 15. června 2013 v 14:51 | Reagovat

Promiň, že komentuju tak pozdě... :-(, ale jako obvykle se musím vymluvit na školu. Právě teď jsem přišla! (z český...)
Je to bombový! Jak to, že všichni uměj psát líp než já? To je nefér... Ale aspoň můžu zkusit dráhu překladatele...
Ido je... divnej. A děsivej. Eona a Eonu si budu muset přečít, setsakra mě to zajímá! Souhlasím s Nell, je to napínavý...
No nic, musím jít, zase se ukážu! :-D :-D

5 Janie Janie | Web | 16. června 2013 v 13:22 | Reagovat

uzasny!!! :D :-)

6 Marillë Marillë | 16. června 2013 v 17:44 | Reagovat

[4]: Neboj, odpuštěno :D
Hele, hele, hele! Ty píšeš nádherně! Což mi připomíná: Kdy se konečně dočkáme u vás na blogu něčeho od tebe? O.o Ale děkuju :D
Ano, Ido je děsivej a... ano, je i divnej :D

[5]: Kují :)

7 Roxanne Roxanne | 16. června 2013 v 18:32 | Reagovat

[6]: Mno... možná už za pár týdnů, protože pokud se budu snažit na testech, dostanu notebook a.... FANFÁRY![:tired:] [:tired:]  Budu mít nový blog. Zkončete, fanfáry.???  ???
Ale stejně budu chodit i na Apollo Sisters... Možná...

8 Marillë Marillë | 16. června 2013 v 19:16 | Reagovat

[7]: Snaž se! Snaž se! Snaž se! *Skanduje jako tisíc lidí najednou :D* Nový blog? Really O.o :D Hůůůstý :D Tak to držím palce :D A těším na tu povídku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama