Poslední bitva (1)

10. prosince 2012 v 16:10 | Marille |  Poslední bitva
Táákže, dočkali jste se! Zvládla jsem tu kapitolu přepsat a, no, jsem s ní celkem spokojená. Jen bych chtěla upozornit, že celá povídka je vlastně jeden velký spoiler. Pokud nemáte dočtenou celou sérii Percy Jackson, nečtěte si to. Ale já vím, že si to stejně každý přečte... No, je to na vás, ale pokazíte si překvapení.Mrkající Ale to je fuk, stejně celá série stojí za to ( I♥It)! Asi bych to měla přestat okecávat. No jo. Tímto slavnostně zahajuji éru Poslední bitvy *Zazní famfára a ze stropu začnou padat konfety.* Neptejte se mě, jak jsem na to jméno přišla, prostě mi to nejlíp sedělo k ději. A jen tak mezi náma, pro většinu postav to bude poslední bitva, ale nechci spoilerovat. Doufejte, že nebude konec světa, protože já bych to fakt ráda dopsala. Jaj, já zase kecám. Pffff, no, já radši budu mlčet. Užijte si čtení.
A ještě jedno doporučení: Pusťe si k tomu tuhle písničku. Ona se k tomu sice nehodí, ale je skvělá.

Chci vám vyprávět příběh. Ale asi mu nebudete věřit. Je dost… no, řekněme, že neobvyklý. Věřit mu můžete, nebo nemusíte, to je jen na vás. Pravdou ale je, že ten příběh se stal. Jinak bych vám ho nemohla vyprávět. Je to totiž můj příběh. Samozřejmě, že nemám v plánu vám tu převyprávět celý svůj život od narození. Spíš bych se zaměřil na období krátce před mou smrtí… No, zas tak krátce asi ne. Víte co? Asi už to přestanu okecávat a pustím se do vypravování, co říkáte?

Můj šestistý padesátý třetí den v táboře… Nebo tak nějak. Je mi teprve jedenáct, ale jinak myslím, že se od svého současného já nijak moc neliším.
Stála jsem na verandě hlavní budovy. Velké modré stavby, která spíš připomínala domov seniorů než řídící budovu celého tábora. Bylo kolem jedné v noci, dávno, dávno po večerce. Naštěstí jsem měla od Cheiróna povolení zůstat dnes výjimečně vzhůru. Někdo by byl možná takový drsňák, že by se vykašlal na nějaké to povolení, ale já jsem rozhodně nechtěla riskovat sežrání harpiemi. Opřela jsem se rukama o zábradlí a pohledem jsem přejížděla údolí- "U" srubů postavených kolem hlavního prostranství, volejbalové hřiště, lezeckou stěnu, jezero v dálce. A taky kopec, na němž se tyčila Thaliina borovice. Chudák holka, obětovala se, aby zachránila přátele, a když umírala její tatík, Zeus, ji proměnil ve strom, aby ji zachránil. Nepěkný osud. Kdo by řekl, že proti té holce budu jednou bojovat. No, ale k tomu jsme se ještě nedostali. Za hranicemi tábora zuřila bouře. "Á, Zeus má opět skvělou náladu," ušklíbla jsem se a směrem k nebi, kde Zeus nejspíš sídlil, jsem poslala jeden extra výsměšný pohled. Za to mě mohl samozřejmě stihnout trest v podobě například usmažení bleskem, či co já vím, zavřením do pytle, kam si Zeus dává špinavý spodky… Na kopci se něco pohnulo. Po dvou letech výcviku jsem to docela dobře viděla. Satyr, člověk a "Minotaurus!" Vyjekla jsem a vykulila oči. Opravdu! Ta tří metrová postava s rohy nemohlo být nic jiného. I když jsem věděla, že za hranice se nedostane, začala jsem mírně panikařit. 'Jenom klídek, klídek!' Uklidňovala jsem se v duchu. O sebe jsem se nebála, ale ti dva na kopci možná budou potřebovat pomoct. Nemůžu uvěřit tomu, jaký klaďas jsem tehdy byla. Rozrazila jsem dveře hlavní budovy a pádila k Cheirónově kanceláři. Z poza dveří označených štítkem: "Cheirón, ředitel táborových aktivit" a dalšími cedulkami například: "Zábavný koník" (Aha a odkdy?) nebo "Milovní dobré hudby", se linula hlasitá hudba čtyřicátých let minulého století. Náš drahý koník má tak vybraný vkus- ironie. Zabušila jsem na dveře. "Cheiróne!" Nic. Znovu jsem zabušila. A zase nic. Protočila jsem oči. "Cheiróne!!!" Zaječela jsem z plných plic, takže to určitě museli slyšet až v New Yorku. Konečně se dveře otevřely a v nich se objevil Cheirón ve své celé kentauří kráse a v modré košili s nápisem "Zábavní koníci- paintball a pivko" Vypadal, že jsem ho vyrušila. "Luno, ty jsi ještě vzhůru?" Změřil si mě s povytaženým obočím.
"Vypadám snad, že ne?" Odsekla jsem nakvašeně.
"Děje se něco?" Sklonil se ke mně a podíval se mi do tváře.
"Ále nic, jen na kopci se prohání obrovský Minotaurus a vypadá to, že se chytá sežrat satyra a poloboha ale jinak nic moc zajímavého," mávla jsem rukou. Tuhle část sebe miluju.
"Minotaurus?" Vyvalil Cheirón oči a pootevřel zděšeně ústa. Proč já si sebou nenosím foťák? To by byla fotečka. Měla jsem sto chutí mu odpovědět: "A hele, ty dokonce i slyšíš." Ale udržela jsem se. Místo toho jsem jen přikývla.
"Naskoč, děvče. Musíme jim pomoci," pobídl mě Cheirón. Ani jsem se moc nerozmýšlela. Kolikrát v životě se mi ještě podaří sedět na kentaurovi? Na to vám můžu klidně odpovědět: Už ani jednou… Uháněli jsme nejvyšší kentauří rychlostí do kopce. A když jsme se tam za těch necelých pět vteřin dostali, čekalo nás překvapení- Minotaurus tam nebyl. "Ale předtím jsem ho tu vážně viděla, přísahám," zamrkala jsem na Cheiróna s dětinskou přesvědčivostí. Kentaur se na mě podíval přes rameno a zamračil se. Nevěří mi, no bezva. Tehdy mi to bylo tolik líto. Já se nepochopím…
"Che- Cheiróne?" Ozvalo se vyčerpané zasýpání. Rychle jsem se rozhlédla kolem. U paty borovice ležel satyr. Nějak jsem si nemohla vybavit jméno, ale to teď nebylo důležité. Seskočila jsem z Cheiróna a chystala jsem se rozběhnout k satyrovi.
"Počkej!" Cheirón ukázal směrem za svahu kopce. Ve vysoké trávě ležel kluk, nemohl být starší než já. Byl celý promáčený, ale to ten satyr taky. Černé vlasy se mu lepily na tvář. Doběhla jsem k němu a klekla si. Položila jsem mu ruku na čelo. "Bohové, vždyť ty úplně hoříš," zašeptala jsem.
"Ehm…c-o?" Vykoktal šeptem a pootevřel oči. Jejich barva mě zarazila. Takové oči jsem v životě neviděla. Byly jako oceán, stejně modré, stejně divoké. Právě jsem hleděla do očí člověku, kterému bylo souzeno stát se v budoucnu mým největším nepřítelem. V tuto chvíli to ale byl prostě jen zraněný kluk.
"Jak se jmenuješ? A neomdlívej!" Poručila jsem mu.
"P-Percy…" Vydechl vysíleně a zavřel oči.
"No tak!" Přiložila jsem mu dva prsty ke krční tepně. Oddechla jsem si- žil. Obrátila jsem se k Cheirónovi. "Cheiróne, omdlel, co s ním?"
Kentaur ke mně přiklusal a podmračeně si Percyho prohlédl. "Musíme ho dostat na ošetřovnu," zamumlal. "Zvládneš to?" Podíval se na mě. Přikývla jsem. "Jo, zvládnu." Kéž bych ho tam tehdy nechala, ať umře na nachlazení! Ale tehdy jsem neznala osud ani můj, ani jeho. Sklonila jsem se k němu a vzala ho kolem ramen. "Percy, vzbuď se," mumlala jsem cestou z kopce. Ten kluk se pěkně pronesl. Nohou jsem otevřela dveře ošetřovny a položila Percyho na nejbližší postel. Až teď jsem si všimla, že něco drží v ruce. "Co to-" Svoji otázku jsem bleskově zarazila, když jsem si uvědomila, co to drží v ruce. Kurňa, ten kluk svíral v ruce Minotaurův roh! "Co ty jsi zač?" Přikryla jsem ho zelenou huňatou dekou, kterou jsem měla ze všech nejradši. Proč? Do teď mi to není jasný. Za několik vteřin do místnosti vklusal Cheirón se satyrem na hřbetě. Složil ho na vedlejší postel a začal ošetřovat jeho zranění. Nejspíš zapomněl, že jsem na ošetřovně taky, protože si začal prozpěvovat nějaký, no řekněme hit let dávno, dávno minulých.
"Cheiróne?" Změřila jsem si ho s pozvednutým obočím. Trhl sebou a zmateně se na mě podíval. "Ty jsi ještě tu, dítě?" Ach jo, to je ale otázka… Cheirón se narovnal. "Jsi spát, postarám se o ně." To pro mě byl jasný signál, že náš velký koník chce být sám. Přikývla jsem a odploužila se do Hermova srubu. Abych se dostala ke svému kusu podlahy, musela jsem nejdřív přeskákat přes svoje spolubydlící, což byl chvílemi dost náročný úkol. Opatrně jsem překročila Willa stočeného do klubíčka, jež teď ze spaní mumlal něco jako: "Nezabíjejte nás, my nejsme sněhuláci." Vypadal vážně roztomile s těmi rozcuchanými hnědými vlasy a růžovými tvářemi. Pousmála jsem se a pokračovala v cestě do postele. Překročila jsem Saru a Nata a už jsem si chystala překročit Ricka, když se najednou otočil na druhý bok a pravou ruku obloukem vyšvihnul do vzduchu, jakoby na někoho útočil. Jeho mě uhodila do stehna a já se zapotácela a ztratila rovnováhu. Rozhodila jsem rukama, abych znovu nabyla rovnováhu, ale neúspěšně. Skácela jsem se a jen tak tak jsem minula Ninu, která tiše pochrupovala a po tváři jí tekla slina… roztomilý.
"Prcku, proč ještě nespíš? Nevíš, že malý děti potřebujou hodně spánku?" Ozval se z kouta pobavený hlas. Vyškrábala jsem se na nohy a zlostně jsem se zadívala na toho, kdo mluvil. Neviděla jsem ho, ale já věděla, kdo to je. "Sakra Luku, kolikrát ti mám říkat, že už nejsem malá!" Vyštěkla jsem na něj. Luke vystoupil ze stínu a srdečně se zasmál. "Né, vůbec nejsi malá. Vždyť je ti UŽ jedenáct," zašklebil se na mě a pocuchal mi vlasy. Zavrčela jsem. "Nejsi vtipnej!" Otočila jsem se k němu zády a uraženě nafoukla tváře.
"Ale no tak," zasmál se Luke. "Neurážej se hned… prcku."
"Hej! Změníme téma, ano?" Zaškaredila jsem se na něj. Znovu se zasmál, ale rychle zvážněl a plamínky v jeho modrých očích, které se tam objevovaly vždycky, když se smál, pohasly. "Proč nespíš?" Luke se posadil na matraci a upřel na mě pohled. Ty jeho oči… Měli v sobě něco zvláštního, něco, co mě nutilo do nich pořád zírat jako idiot. Ale ne, nebyla jsem do Luka zamilovaná, to vám povím rovnou, on byl spíš něco jako můj starší brácha, někdo na koho se můžu spolehnut a někdo s kým můžu hlasitě nadávat na bohy. Povzdechla jsem si a sedla si naproti němu. "Nemůžu spát," znovu jsem si povzdechla. Luke na mě dál hleděl, zřejmě čekal, že to není všechno. "Mám pocit, jakoby se dneska měla stát něco důležitého," pokračovala jsem pomalu. A Luke na mě nepřestával civět. "Co je?" Už jsem to nevydržela.
"Ale nic," zavrtěl hlavou. "Co přesně by se mělo stát?"
Povzdechla jsem si. To se těžko vysvětlovalo. Měla jsem pocit, že ať se stane cokoliv, ovlivní to můj život. Vlastně jsem doufala, že se ke mně konečně přihlásí moje božská madre, teda pardon, máma. V táboře jsem už dva roky a pořád ještě jsem neurčená. Co je na mě tak špatnýho, že se ke mně nechce přihlásit? Proč musím pořád trčet v Hermově srubu? Tohle téma mě úplně žralo zevnitř. Moje božská matka! Pokaždé, když byl někdo určený, v srdci jsem cítila podivnou hořkost a… nenávist. Nenávist ke všech zasr*nejm (omlouvám se za ten výraz) bohům. Měla jsem chuť si zajít na Olymp a celý to tam podpálit… A já nejsem jediná. Možná dobrou polovinu táborníků tvoří neurčené děti. Děti, které svému božskému rodiči nestojí ani za jedno pitomý znamení. A spousta z nich to cítí podobně jako já, vím to. Zamrkala jsem a zahnala ty myšlenky. "Nevím, prostě něco," řekla jsem neurčitě. Luke si mě změřil a já bych vám od přísáhla, že jsem v tom pohledu zahlédla soucit. Tak to mě naštvalo. Já nepotřebuju, aby mě někdo litoval!
"Čekáš, že se k tobě přihlásí," konstatoval chladně Luke.
"Jo a co? K tobě se tatíček přec-" zarazila jsem se. Zmiňovat se před Lukem o jeho tátovi, to může udělat jen blb. Dobře, jsem blb.
"Nemluv o něm," zašeptal Luke a upřel pohled na podlahu. Mračil se, až se mu zklikatila jizva pod okem. Ta jizva… Mám pocit, že to byla poslední kapka v pomyslném poháru Lukovi nenávisti k bohům. A ta jeho nenávist nebyla tak neopodstatněná, jako moje. Znala jsem jeho minulost. Věděla jsem, co se stalo s jeho mámou, zešílela, když se pokoušela stát se Orákulem. Bohové ji zničili, Hermés ji zničil. Bývala to prý krásná žena a co je z ní teď, šílenec, který občas mívá jasnovidné záchvaty a skladuje na zahradě plyšáky… Luke má právo bohy nenávidět.
"To skončí!" Zašeptal Luke a uhodil pěstí do podlahy.
"Cože?!" Vyděšeně jsem se na něj podívala.
"Já se o to postarám! Luno, pomoz mi s nimi skoncovat!" Vzhlédnul ke mně a v očích mu poskakovaly šíleně odhodlané plamínky.
"To nedokážeme! Luku," položila jsem mu ruku na rameno. "Víš přece, jak to dopadlo s Argosany, když se o to pokusili. A těch byla celá armáda. Jak bychom to mohli dokázat sami dva?"
"Kdo říká, že budeme sami?" Zlověstně se usmál. "Já už pomoc mám."
"Jakou pomoc?"
"Pomoc někoho, kdo bohy nenávidí mnohem víc než ty nebo já. Luno, já tě u převratu nepotřebuju, ale byl bych rád, kdybys do toho šla," Luke teď vypadal napůl zoufale, jakoby to beze mě bylo nemožný, i když právě řekl opak.
"Co by se stalo, kdybych odmítla?" Podívala jsem se na něj s výrazem diplomata.
"Asi bych tě musel donutit přísahat při řece Styx, že o tomhle nikdy nikomu neřekneš… nebo tě rovnou zabít," pokrčil rameny a ďábelsky se ušklíbnul.
"A když se rozhodnu k tobě přidat?" Zjišťovala jsem dál.
"S malou pomocí zničíme bohy a nastolíme nový řád světa. Všechny nespravedlnosti, války, božské křivdy, všechno zmizí a věci budou lepší. Nastane nový zlatý věk!" Oči se mu šíleně zaleskly. Nový zlatý věk? Zlatý věk? "Kronos?" Vyjekla jsem potichu a upřela jsem na Luka zděšený pohled. Přikývnul. "Pomůže nám."
Zavřela jsem oči a povzdechla si. Můžu to udělat? Můžu zradit bohy? Opravdu je tak nenávidím? A opravdu chci, aby se věci změnili? Mám vůbec právo něco měnit? Dá se Kronovi věřit? Co když se nám to nepodaří? Co se se mnou stane? Pošlou mě navěky do Tartaru? Promnula jsem si čelo. Musím se rozhodnout. Bohové poraďte mi… Nebo vlastně ne, vy mi radši neraďte. Pokusila jsem si představit, co by mi asi poradit můj táta. Pracoval jakou DJ v rádiu (Někdy jsem měla chuť se studem propadnout, když jsem ho náhodou slyšela v rádiu) a moudra z něj padala skoro na každém kroku. Vybavila jsem si v mysli jeho tvář a přenesla jsem se do jednoho z našich večerních rozhovorů. A místo obvyklé otázky: Co bylo v práci? Jsem mu položila jinou. "Tati, kdyby sis měl zvolit mezi tím, co nenávidíš, ale je to správné a tím, co by ti mohlo pomoci, ale pro ostatní je to špatné, co by sis zvolil?"
Táta by se na mě určitě překvapeně podíval a poplácal by mě po hlavě s tím, že také věci se nestávají.
"Tati, no tak, co by sis zvolil?" Naléhala bych dál. A táta by se zadíval ven z okna, jak to dělal, když přemýšlel. "Víš, na světě je to složitější. Dobro a zlo… To je jen pro děti. Člověk by se neměl rozhodovat podle ostatních a už vůbec ne podle toho, ao je dobré a co zlé. To co cítíš ty, to je důležité." Položil by mi ruku na srdce a zamyšleně by se na mě podíval. A potom by prohlásit svoji tradiční větu: "Za chvíli si budu muset pořídit brokovnici." A když tu větu znám, stejně bych se zeptala: "A na co?"
"To víš, Luno, když jsi už teď tak hezká mladá slečna, představ si, jak krásná budeš za tři roky. Kluky od tebe budu muset odhánět brokovnicí."
"Nemusíš se rozhodnout hned," vytrhl mě z příjemné myšlenky Lukův hlas. Zamrkala jsem a zahnala slzy, které se mi při vzpomínce na tátu nahrnuly do očí. "Ale já jsem rozhodnutá!" Oznámila jsem mu pevně. "Bohové vládnou už moc dlouho, je na čase udělat tomu přítrž!" Mluvila jsem potichu, ale vkládala jsem ho hlasu všechnu svoji nenávist k bohům. Podívala jsem se Lukovi do očí. "Přísahám, ehm, při řece Styx věrnost ke Kronovi a jeho plánům na zničení bohů!" Pronesla jsem s náznakem teatrálnosti v hlase. Zahřmělo. Už jsem nemohla couvnout, moje přísaha byla spečetěna.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 10. prosince 2012 v 17:46 | Reagovat

B-O-H-O-V-É!! Je to dokonalý až to bolí O.O Já už percyho komoplet přečetla, takže spoilery jsou mi fuk.
Prostě hádesovsky dokonalý. Moje reakce probýhali asi takhle:
Začátek čtení: *tlemí se jako magor, jak je nadšená*
Oběvila se povědomá scéna s minotaurem a PJ: *tlemí se jako Hádes, když šikanuje Diuse.. total psycho*
Přicházý Luky a melou o Kronoskovi: *valí oči(jako tenhle smajlík: O_O) a hubu má otevřenou jako kretén napjetím*
Luna jde proti bohům a přísahá k Styxce: *psychicky se hroutí a málem tleská, jak jí to bere*

Tak jo.. abych to shrnula: Honem DALŠÍ DÍL!!  A rychle!!

2 Isnstar Isnstar | 11. ledna 2013 v 18:54 | Reagovat

Tak, konečně mám za sebou celou sérii včetně Bohů Olympu a musím říct: skvělý! No, sice Kronem pohrdám, ale taky mám ráda pohledy ze strany záporňáků.
Ale taky by mě zajímalo, kdo je matička Luny... Dovolím si hádat: Athéna? Ne? Tak já s tím radši přestanu. No nic, skvělá kapitolka a hned jdu na další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama