Poslední bitva (2)

26. prosince 2012 v 21:34 | Marille |  Poslední bitva
Takže, navzdory tomu, co jsem tvrdila v minulém článečku, kapitola je na světě! Je skoro přesně o půlku kratší než ta první a o poznání horší, ale myslím, že se to dá vydržet. A jejikož ji čte jen Anti, věnuju tuhle kapitolu právě jí (A tu příští pravděpodobně taky a tu po ní taky, páč to nikdo jinej číst nebude, a nakonec to přestane číst i Anti a já to budu moct věnovaávat sama sobě :D ). No, to je fuk... Nebudu to okecávat, stejně to každý přeskočí... Takže, užijte si čtení atd.


Otevřela jsem oči a vymrštila se do sedu. Celý můj pokoj zalévalo sluneční světlo pronikající sem dvěma velikými okny. Zavřela jsem oči a těžce si povzdechla. Potřebovala jsem se nutně vyspat. Ale jak, když se každé ráno budím z toho samého snu. Ze snu, který mučí moje svědomí. Pořád sen o noci, kdy jsem přísahala věrnost Kronovi. Každou noc, prostě pořád a pořád! Prohrábla jsem si rukou vlasy a vyhrabala se z postele. Pomalu jsem došla k oknu. Několik pater pode mnou se mořská hladina rozlamovala o boky princezny Andromedy. Otočila jsem se a odvrátila se od okna. Moc světla a moc horko. Nevím kolik hodin mohlo být, ale slunce už pařilo jako šílené. Těsně vedle mě se zamihotal vzduch. O krok jsem ustoupila. Jakoby se ve vzduchu otevřel východ skrytého tunelu a z něj vyšel asi osmnáctiletý kluk s černými rozcuchanými vlasy, do bronzova opálenou pletí a drobnými křidélky vytetovanými na spáncích. Couvla jsem ještě o krok.
"Dobré ráno," zazubil se.
"Morfie," kývla jsem na pozdrav. Co u všech sakrů chce? Mozek se mi roztočil na nejvyšší obrátky. Proč se bůh, se kterým zrovna nevycházím, zjevuje u mě v pokoji? Proč Morfeus, zrovna on? Bůh snů…
"Vypadáš nevyspale," konstatoval s chladným úsměvem Morfeus. Bůh snů! U všech Titánů! To on! Jakmile mi to celé došlo, vzedmula se ve mně nekonečně obrovská vlna vzteku. Rychlým pohybem jsem ho přišpendlila ke stěně. "Ty parchante! Proč mi to děláš?" Zaječela jsem mu do jeho božskýho xichtu.
"Možná bych měl předstírat, že nevím, o čem mluvíš, ale to by mi asi nebylo k ničemu, že?" Blýskl po mě zářivým chrupem (Ano chrupem, ne chlupem!).
"To teda nebylo!" Zavrčela jsem. "Tak proč?"
"Copak ty nerada vzpomínáš?" Oči se mu zaleskli. "Já měl za to, že smrtelníci rádi vzpomínají…"
"Tak ses mýlil! Proč zrovna TA vzpomínka?" Ještě silněji jsem ho přitiskla ke stěně.
"Copak tobě se nelíbí? Tak krásný den, nebo spíš noc…" Z tváře mu nemizel naprosto spokojený úsměv. Odstoupila jsem od něj. "Proč zrovna tahle?" Neřekla jsem to s žádnou razancí. Na chvíli jsem si dovolila v hlasu špetku zoufalství.
"Den, noc, kdy ses zavázala Kronovi. Copak na to nejsi pyšná?" Po tváři se mu mihl křivý úsměv. Dech se mi zrychlil. Došlo mi, kam míří. Zatnula jsem pěsti. "Samozřejmě, že jsem," odsekla jsem rázně.
"Vážně?" Popošel ke mně s triumfálním úsměvem.
"Ano!"
"Tak se přestaň mračit. Nadělají se ti vrásky, zlato." S provokatérským úsměvem mě pohladil po tváři. Poslední kapka. Na to jediné jsem stihla pomyslet než… Než jsem stačila svoji ruku zastavit, zářil na Morfeově bronzové tváři krásný rychle rudnoucí otisk mé dlaně. Prudce se nadechl a šokovaně se na mě podíval. V srdci jsem ucítila takový pocit vrcholné spokojenosti, když jsem se podívala na Morfeovu rudou, napuchající tvář. Věřte, že já mám pořádnou sílu.
"Tak tohle jsi podělala, děvenko," zašeptal výhružně. Zasmála jsem se a do toho smíchu jsem vložila všechno opovržení, jež jsem vůči Morfeovi cítila. "Tak to sotva."
"Nevěříš? Tvoje smůla, můžu tě uspat na věky, tak jako to čeká New York, nebo tě můžu mučit nočními můrami do konce času. Jen mi dej ještě jednu záminku."
"Ale… Klidně to zkus, uvidíme, co na to Kronos řekne," zašklebila jsem se mu do tváře. Jen něco nesrozumitelně zavrčel. "Jednou si to odskáčeš!" Odstrčil mě od sebe. Rázným krokem vypochodoval ze dveří, které se za ním samy zabouchly. Zavřela jsem oči a opřela se o zeď. Existuje už jen jeden člověk, jehož nenávidím víc než tohodle bůžka a já vážně doufám, že ke mně sudičky nebudou TAK kruté a nezajistí mi setkání s ním, protože nevím, jak bych ho rozdýchala. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Pohledem jsem zabloudila k hodinám, abych zjistila, že mám za deset minut domluvenou schůzku s Luk- ehm, Kronem. Rychle jsem na sebe hodila džíny a košili, učesal se, vykonala veškerou nutnou ranní hygienu a už jsem pospíchala chodbami lodi. Rozrážela jsem jedny dveře za druhými, až jsem se zastavila před částečně prosklenými, zlatými dveřmi. Rychle jsem si urovnala vlasy, nasadila jsem neurčitý výraz a pomalu dveře otevřela. Vešla jsem do oválného salónku zalitého sluncem ze čtyř velkých oken. Koberec na podlaze byl dokonale vyčištěný. Celé vybavení místnosti tvořil konferenční stolek, několik křesel, zlatý trůn a… Kronův sarkofág. Nechápu, proč ten krám už dávno nevyhodil, přeci už není potřeba. Prošla jsem místností a zamířila ke dveřím ukrytým za orientálním korálkovým závěsem, takovým tím, jaký mívají v bytech věštkyně. Odhrnula jsem ho a dostala jsem se do mnohem menší místnosti. Jediným kusem nábytku tu byl kulatý, skleněný stolek. Asi deset centimetrů nad jeho deskou se vznášela postava. Silena nevímjakdál, dcera a Afrodity a hlavně náš špeh. Tvářila se úplně rozhozeně, a když mluvila k Luk- teda, chci říct ke Kronovi stojícímu před stolkem, zády ke mně, hlas jí přeskakoval. Kronos se otočil a věnoval mi jeden pohled rozčílených zlatých očí. Najednou mě přepadla vlna stesku. Chyběl mi Luke a strašně moc. Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych ty myšlenky rozehnala. Takhle přemýšlet nemělo význam. Radši jsem začala vnímat Silenu.
"… řeky Styx. Achillovo požehnání!" Vyhrkla právě. Začátek její věty jsem sice nezaslechla, ale i tak mi došlo, co se zhruba děje. Nějaký zmetek z tábora se vydal ke Styxu, dal si koupel a teď je nezranitelný.
Kronovy oči zablikaly vzteky. Silena se na něj vyděšeně dívala. Jen stěží potlačoval vztek, to jsem viděla, ale přesto se zmohl na: "Něco dalšího?"
"N- ne," zavrtěla hlavou bloncka a spěšně dodala: ", pane."
"Dobrá, ohlas se za dva dny. Pokud se semele něco důležitého, tak dříve, rozkázal Kronos a mávl rukou. Její obraz se rozplynul. Teprve teď Kronos vybuchl vztekem. Pěstí udil do stolu, po němž se okamžitě rozběhly vlasové trhliny.
"Ten má drzost! Jak já si užiju jeho umírání! Bude litovat!" Soptil a jeho hněv mi pronikal až do morku kostí a vibroval mi v mozku. Naštěstí jsem měla dost rozumu a nevyptávala jsem se ho. Rozhodně jsem nechtěla schytat jeho hněv. Kruci to by bolelo.
"Pane, myslím, že přijdu…" Hrozně se mi chtělo říct: 'Až se uklidníte.' Ale nakonec jsem řekla prostě: "Jindy."
Kronos jen mávl rukou. Prošla jsem korálkovým závěsem a vyšla ven. Ulevilo se mi. Co se mohlo stát tak hroznýho, že z toho má Krony nervy? Pokračovala jsem v chůzi chodbou. Nic extra zábavného, jen tak mimochodem. Mnohem zábavnější by bylo… Já nevím, na někoho ječet, hádat se s někým, někoho terorizovat, nebo tak něco. Znuděně jsem si povzdechla a zabočila za roh. Zastavila jsem se a tím jsem nepochybně zabránila srážce s Mikem. Ten si to štrádoval chodbou a si ho ani nenapadlo se dívat před sebe.
"Tváříš se, jakobys dostal pusu od Afra," konstatovala jsem chladně.
"Taky tě rád vidím," kývl a zazubil. Prohrábl si blond vlasy. "Takže, jak se máš?" Znovu mě obdařil zářivým úsměvem. Kdyby moje máma nebyla bohyně sněhu, možná by se mi z toho úsměvu podlomila kolena. Jenže mojí matkou je bohyně sněhu, takže na mě jeho úsměv neměl ani minimální účinek. Nebo spíš žádný kladný účinek. "Co si myslíš, že děláš?" Změřila jsem si ho s pozvednutým obočím.
"Navazuju konverzaci?" Nechápavě se na mě podíval.
"Ne!" Zamračila jsem se na něj. "Ty určitě ne."
Povzdechl si. "Seš paranoidní," prohlásil a ukazováčkem mě šťouchl do hrudi.
"Já? Já jsem paranoidní?"
"No a ne?"
"Ne!" Uraženě jsem si dupla. Mike jen pokrčil rameny a ležérně se opřel o zeď. "Takže znova: Jak se máš?"
"Ale jde to," mávla jsem rukou a vykročila jsem, ale Mike mě chytil za ruku. "Co ode mě tak utíkáš. Snad nevypadám tak hrozně…"
"Chceš prozradit pravdu?" Tajemně jsem se usmála a trochu se k němu naklonila. "Vypadáš mnohem hůř!" Nejvíc důrazu jsem vložila do slova mnohem, protože vím, jak moc Mikemu záleží na vzhledu.
"Hej!" Tentokrát se uraženě zatvářil on. Musela jsem se smát.
"Proč jsi tak škodolibá?" Díval se na mě s pohoršeným výrazem.
"Proč jsi tak zženštilý? Aha, to je vlastně proto, že tvojí matičkou je Afro, že?" Dobírala jsem si ho s lišáckým úsměvem.
"Nech toho. Zato já přece nemůžu!" Rozčileně našpulil rty.
"A tohle je jen další znak tvojí zženštilosti." Ukázala jsem na jeho našpulenou pusu.
"Tssss," naštvaně zasyčel a udělal krok dozadu.
"A tohle další," zazubila jsem se na něj se špetkou chladu v úsměvu.
"Víš co, tohle nebudeme rozebírat," navrhl opatrně.
"Proč? Baví mě to!" Věnovala jsem mu nevinný úsměv.
"No právě," protočil oči a prohrábl si vlasy.
"Tak fajn, stejně jsem chtěla jít," prohlásila jsem a otočila se. Právě v čas, abych viděla, jak se zpoza rohu vynoří někdo, koho nesnáším víc, než kohokoliv na světě. Bez přehánění…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 27. prosince 2012 v 19:41 | Reagovat

Hey!! já to čtu a nepřestanu to číst!!
Mě se to upřímě líbý víc než první díl :D Hádes ví proč, ale Luna se mi nějak začíná líbyt :D Děsně mi vrtá kebulí, kdo je ten její nenáviděný člověk. První mě napadl Percy, ale ten po tý části s Styxkou už na Andromedě nebyl. Tak to už mě napadaj jenom Lukiho/Kronoví lidi. Ethan Nakamura, titáni, Kelly.. a ti ostatní. Fakt netuším, kdo to je O.O

2 Marillë Marillë | 2. ledna 2013 v 9:21 | Reagovat

[1]: Vážně?  No, to je od tebe hezký...
Mě se to zase líbí míň, zvlášť ten konec, je totiž psanej trošku na rychlo a není moc povedenej... No, Luna je dělaná z části podle mě, taková moje horší polovička :-D S tím nenáviděným jsi dost blízko. Vlastně už jsi ho řekla. Ale já ho nebudu prozrazovat... až v příští kapitole. Jo a díky, že jsi mi připoměla Kelly, na tu bych málem zapomněla :-x A děkuju, jsem vážně ráda, že se ti to líbí :-)

3 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 2. ledna 2013 v 11:24 | Reagovat

[2]: No jo.. autorovi se jeho dílo vždycky líbý nejmíň.. mám s tím osobní skušenosti :D Podle mě je to super.
Trefila jsem se, jo? Takže.. Ethan? Nebo jsem ho řekla dřív.. fakt nevím :DD
K tomu tvímu komentáři.. polívka se dá spálit :D Moje mamka jí spálila. Sama jsem se divila, celej barák děsně smrděl..

4 Isenstar Isenstar | 19. ledna 2013 v 17:08 | Reagovat

TAk! Konečně jsem se dokopala ke komentáři. Říkám (omlouvám se, Luno, ale takhle myslím já): Proč se sakra přidávat ke Kronovi?! Je to naprostej hajzlík. Ale třeba jenom nechápu neoznačený hrdiny...? Hmm...
Ale i tak, očekávám pokračování :-D!

5 Isenstar Isenstar | 19. ledna 2013 v 17:09 | Reagovat

P.S: Kapča se mi moc líbí!

6 xxx xxx | 2. listopadu 2013 v 14:33 | Reagovat

Můžu říct že tuhle povídku jsem si zamilovala hned od začátku :D A tím nenáviděným člověkem....... napadá mě Kelli, nebo Nakamura, ale spíš Kelli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama