Nepřátelství VI. část 1/2

27. prosince 2012 v 12:16 | Marille |  nepřátelství
Pro ty, kteří čekají Nepřátelství, mám poloviční dobrou zprávů. Jak vidíte, kapitola je na světě, nebo alespoň částečně. Páč do odjezdu na hory už nestihnu dopsat celou kapitolu, dám vám sem aspoň to, co už mám napsané. Přísahám, že až se vrátím z chaty, dopíšu ten zbytek a už to nebude trvat tak dlouho. Přísahám při... při Diových ponožkách! Já zase zdržuju a vím, že to nikoho nezajímá, takže zmlknu. Mějte se, hetký zbytek prázdnin atd...
Marillë


Jakmile jsem vešla do společenské místnosti, všichni ztichli. Nemohla jsem si nevšimnout Hermiony, která se spěšně uklízela za Wealeyho. Prošla jsem místností s hlavou hrdě zvednutou, abych všem ukázala, že… Já nevím, prostě, aby si na mě dávali pozor. Vystoupala jsem po schodech do pokoje a svalila se na postel. Jak se mohl dnešek tak pokazit? Všechno bylo přece tak úžasný a potom se to všechno během chvilky zvrtne. Zabořila jsem hlavu do polštáře a musela jsem vypadat, že brečím. Ve skutečnosti jsem ale měla chuť spíš s něčím praštit. Někdo hlasitě zaklepal. Převalila jsem se na záda a zařvala: "Kušuj!"
"Slečno Moonithová?" Ozvalo se zpoza dveří pohoršeně.
"Ajaj," sykla jsem potichu a vstala. Otevřela jsem dveře. "Dobrý den, paní profesorko," nervózně jsem se usmála na profesorku McGonagallovou, která se nade mnou díky své výšce tyčila a vypadala skoro děsivě. Měla jsem jisté nepěkné tušení, co mi chce sdělit.
"Pro vás, ne tak dobrý, slečno," řekla McGonagallová a kývla směrem do chodby. "Ráda bych si s vámi promluvila. A jistě víte, o čem."
Přikývla jsem a následovala ji chodbou. Došly jsme k soše lva, která stála ve výklenku vedle dveří na schody. Profesorka si ji změřila pohledem a potom se na mě obrátila. "Otočte se, prosím." I přesto "prosím" to znělo jako jasný rozkaz. Ozval se zvuk, který vydávají otevírané tajné chodby ve všech filmech. "Pojďte," vyzvala mě učitelka. Otočila jsem se a málem jsem zalapala po dechu. Tam, kde před chvílí stála socha nebelvírského symbolu, teď zela ve zdi velká díra jako tlama nějaké nestvůry. Jakmile profesorka vstoupila na kraj, začala se celá 'tlama'-díra osvětlovat. Nikde jsem neviděla žádný zdroj světla ani pochodeň nic. McGonagallová se vydala chodbou a já cupitala poslušně za ní. Jak mě asi potrestají? Na Stinné Vráně jsem si taky párkrát vykoledovala trest. Většinou kvůli nějakému tomu nedovolenému používání kouzel na spolužáky. Nic závažného, takže jsem většinou vyfasovala jen nějaké mytí oken, nebo schodů. Nevěděla jsem, jak přísné tresty mají tady, ale rozhodně jsem původně neměla v plánu zjišťovat to už první týden… Došly jsme k malým dřevěným dveřím. McGonagallová do nich opatrně strčila a dveře se s nepříjemným skřípotem otevřely. Vešly jsme do malé kamené místnůstky, trochu připomínala komoru na košťata. Na druhé straně komůrky byly další dveře, už od pohledu mnohem pevnější než ty z chodby. Pod nimi prosvítal proužek mihotavého světla. "Jděte dovnitř a nezapomeňte slušně pozdravit, slečno." Profesorka ukázala na dveře. Na to se otočila a zamířila chodbou zpátky. Nervózně jsem polkla a nasadila nevinný úsměv. No, sice určitě nevypadal moc věrohodně, ale aspoň něco. Pomalu jsem došla ke dveřím a váhavě je otevřela. Co za nimi asi může být? Klec s medvědy? Možná něco ještě horšího... Přemítala jsem. Natáhla jsem ruku. Na půl cesty ke klice jsem se zarazila. Mám?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama