Nepřátelství V. část

20. listopadu 2012 v 20:50 | Marille |  nepřátelství
Já vím, že je to skoro měsíc, co jsem naposledy přidala Nepřátelství, ale vůbec jsem se nemohla dokopa k tomu, abych něco napsala. Dneska jsem se ale donutila sednout si k tomu a trochu s tím pohnout. Moc se omlouvám za to, jak je to krátké. Dnes to není nic moc, ale pokusím se napsad další díl a to co nejrychleji.





"Au, šlápl jsi mi na nohu, ty tupče," ozvalo se docela hlasité syknutí.
"Sorry," ozvala se podobným způsobem podaná omluva.
Ty hlasy. Už jsem tušila, komu patřily. Ano, samozřejmě… Pro sebe jsem se ušklíbnula. Potichu jsem se přikradla k vypínači. Rozsvítila jsem.
"Hej, kdo rozsvítil?"
Ti tři si mě nevšimli? No teda, já jsem v šoku. Hlasitě a důrazně jsem si odkašlala. Všichni tři se na mě otočili. Nemýlila jsem se. Ovšem, já se nikdy nemýlím. Poslední větu neberte vážně… "Potter, Grangerová a Weasley." Vyjmenovala jsem je. "Co vy tady?" Příjemně jsem se usmála, ale potom jsem s méně příjemným úsměvem dodala: "Po tmě?"
"No…" Začal rozpačitě Weasley, přičemž rudnul jako ředkvička. Co se mu stalo? Pomyslela jsem si. Lilly měla pravdu, ti tři jsou divný.
"Učili jsme se tu," vyhrkla Hermiona a povýšeně zamrkala, jakoby mě právě ukázkově setřela.
"Po tmě?" Pozvedla jsem obočí a zasmála se.
"Myslíš si, kdoví co jsi, když jsi tu nová? Být tebou chovám se jinak!" Zavrčela Grangerka.
"Nebo co?" Ušklíbla jsem se a dala ruce v bok.
"Nebo… Nebo řeknu profesorce McGonagallové, jak se chováš a ta s tebou zatočí," pohrozila mi.
"No jistě, ale víš co? Když už budeme u toho práskání, můžu jí klidně říct, že jste se tu, vy tři, po tmě plížili k oddělení s omezeným přístupem," zazubila jsem se. Bylo mi jasné, že jsem ji dostala. Svoje eso z rukávu už vytáhla a na to moje ani z daleka nestačilo. Vítězoslavně jsem se usmála. Už jsem se nadechovala k pořádně jízlivé odpovědi, ale v tom jsem uslyšela bouchnutí dveří a blížící se kroky. Právě včas jsem nasadila milý úsměv. Zpoza rohu se vyřítila knihovnice s Leem v patách. Jakmile spatřila Hermionu, Rona a Harryho zastavila se. "Mělo mi být jasné, že ten poplach jste zase vy tři! Jak si to představujete? Ještě jednou vás tu načapám, holomci jedni mizerní a napařím vám takový školní trest, že vám i Filchovi způsoby budou připadat milé!" Zakřičela a zamračila se na ně. Když na ni jen zírali, narovnala se do své celé výšky a rozmášným pohybem ukázala směrem ke dveřím. "Zmizte, ať už vás tu nevidím!" Všichni tři vyklusali do uličky a ztratili se mi z očí. Knihovnice se otočila na mě. "A ty taky upaluj! Už bys měla být dávno na večeři!"
Přikývla jsem a rychle jsem vběhla mezi regály. Přitom jsem stihla zachytit Leův úsměv. Kličkovala jsem mezi regály. Zastavila jsem se u stolku, na němž jsem nechala učení, sbalila jsem ho a sprintem jsem se rozběhla na kolej. Knihovnice měla s tou večeří asi pravdu. Společenská místnost byla vylidněná a v pokojích taky nikdo nebyl. Skvělí! Já mám dneska vážně štěstí! Převlékla jsem se do džínů a trička a spěchala jsem na večeři. Může mi někdo vysvětlit, proč má bradavická jídelna jen jedny dveře a to jedny nechutně veliký, dvoukřídlý a vrzavý dveře? Nejhorší na tom bylo, že se na mě všichni dívali, jakmile jsem vešla. Úplně všichni! Potterovi a spol. se nějakým kouzlem podařilo do jídelny dorazit dřív než mě. U nebelvírského stolu mi někdo velkoryse podržel místo- vedle Pottera! Ticho, které zavládlo při mém příchodu, trvalo nekonečně dlouho, konečně vystřídal obyčejný hovor. Pořád jsem ale na svých zádech cítila několik nepříjemných pohledů. Připadala jsem si hrozně trapně. Nabrala jsem si na talíř dva plátky šunky a krajíc chleba. Nic jiného totiž v téhle části stolu nezbylo. S vnitřním uspokojením jsem si všimla, že Potterova partička má také jen tohle. Nezaujatě jsem žvýkala chleba. V tu chvíli mě něco donutilo se otočit. Právě v čas, abych neschytala horkou čokoládou přímo do vlasů. Zato jsem to plně schytala na tričko. "Grangerová!" Chtělo se mi zakřičet, ale ovládla jsem se. Nehodlala jsem jí udělat radost. Hermiona se zatvářila jako vypatlaná blondýnka, kterou ve skrytu duše určitě byla. "Omlouvám se!" Zakřičela na celou jídelnu, aby na nás přilákala pozornost. To ani nemusela. Všichni totiž zmlkli a upírali na nás pohled. Zřejmě je zajímalo, co "ta nová" udělá. Musela jsem zatnout zuby, abych na Grangerovou nezačala ječet. Postavila jsem se a podívala se jí zpříma do očí. "Tak tohle jsi přehnala, holčičko!" Zasyčela jsem. Hermiona se zdála být posílená přítomností učitelů. Nejspíš si myslela, že je v bezpečí. Naklonila hlavu na stranu a posměšně řekla: "A co mi jako uděláš?"
Tímhle vážně šlápla vedle. Mě NIKDO, NIKDO ztrapňovat nebude! Rozmáchla jsem se a vrazila jí pořádnou facku. Zapotácela se a na tváři se jí odrážel dokonalý šok. Snad měl někdo foťák a vyfotil to.
"Příště si rozmysli, než na mě vyleješ čokoládu!" Zašeptala jsem a velice důstojně jsem vykráčela ven ze síně doprovázená tichým šepotem, v němž jsem určitě zaslechla něco jako: "Viděli jste to?" nebo "Tohle měl někdo udělat už dávno!" "Tak za tohle určitě dostane školní trest!". Bouchla jsem za sebou dveřmi. Vztek ve mně pořád vřel jako voda v kotli a já si ho potřebovala nějak vybít. Vyběhla jsem před školu, ze země jsem sebrala kámen a mrštila s ním do jezera. Stejný osud potkal ještě dva další.
"Jenom klid," ozvalo se za mnou pobaveně. Obrátila jsem se a stál tam… on!
"Co-chceš?" Obrátila jsem se zpátky na jezero a snažila se ovládnout svůj hněv.
"Já? Nic nechci… alespoň ne od tebe," odsekl chladně. Nemohla jsem si pomoct. Otočila jsem se na něj a viděla, jak odchází. "Počkej!" Vyhrkla jsem, než jsem se stačila zarazit. Zastavil se a otočil se na mě. "Cože?" Nechápavě nadzvedl obočí.
"Já…" Zrudla jsem. "Nic, nic…" Zavrtěla jsem hlavou. Několik nesnesitelných okamžiků mě propaloval pohledem svých ledových očí. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Pomozte mi někdo! Srdce mi bušilo snad jen jedním úderem za minutu. "Když nic…" Pokrčil rameny a otočil se k odchodu. "Jen tak mimochodem: pěkná facka. Udělala jsi něco, po čem toužím už hodně dávno," řekl ještě přes rameno a zmizel ve hradu.
"Já vím…" zašeptala jsem. Usmála jsem se, ale vzápětí mě zase popadla vlna vzteku. Měla bys ho nesnášet! Rozumíš? Nesnášet! Křičela jsem na sebe v duchu. Já se zblázním… Říkala jsem si, když jsem mířila do hradu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 20. listopadu 2012 v 21:38 | Reagovat

Jedny nechutně velký, dvoukřídlý vrzavý dveře! Padám ze židle (bůh ví proč, ale mě to připadá hrozně vtipný :D)! Grangerová si to, s prominutím, pořádně vyžrala! A jen tak mimochodem, už týden čekám na komentář na 15 kapitolu DS! Dělám si legraci, nemusíš komentovat :-D.

2 Erisdar Erisdar | 22. listopadu 2012 v 15:31 | Reagovat

Kláááša! Ťafku přímo doprostřed usměvavého líčka... chachá, už vim co uděláme příště Justinovi! (Hned potom, co ho utopíme v punči :-D Krása přenádherná... (to mysim o tý kapče X-D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama