Před branami smrti

5. listopadu 2012 v 21:35 | Marille |  Jednorázové Povídky
Tákže, další jednorázovka. Mám pocit, že je dost temnější, než jsem původně plánovala Mlčící BuBuBu. Myslím, že tak trochu udělá radost Anti, protože je to... No, nechci to vyzradit a zkazit vám všem překvapení.
A ještě jsem chtěla říct: Pokud jste si všimli, že v poslední době můj blog často mění kabátky, tak je to proto, že jsem si jednou "omylem" stáhla PhotoFiltre 7 a od té doby si pořád hraju. Ale slibuju, že tenhle tu zůstane delší dobu, protože se mi líbí. A, jak se líbí vám. KLidně ho změním, jestli se nebude- Stop! Už zase moc mluvím. Já končím s mluvením. Prosím, užijte si povídku. Písnička (remix) nacházející se níže, mě motivovala k napsání. Je strašně inspirativní a trošku temnější.



Myslíte si, že když zemřete, zbavíte se všech starostí? Že na všechno zapomenete a potom se převtělíte do nového člověka a zase budete žít? Takhle to nefunguje. Samozřejmě, to nemůžete vědět. Vždyť ani já to nevěděla, dokud jsem se nezabila. To řešení bylo zbabělé a nemístné, teď to vím, ale tehdy mi to připadalo jako jediné přijatelné řešení mých problémů. Svět se mi hroutil pod nohami. Rodina, která už vlastně pár let ani nebyla rodinou, a ten šílený ústav, kterému se ani nedalo říkat škola, se všemi těmi idioty, kteří si ze mě neustále utahovali a s těmi připitomělými nánami, které neměly na práci nic jiného než mě pomlouvat, to byl můj svět. A k tomu ty deprese. Snažila jsem se se sebou něco dělat, ale já jsem nikdy nebyla psychicky moc silná a odolná. Proto jsem byla snadný terč pro všechny ty pitomce, kteří měli potřebu se předvádět před holkami. Měla jsem pocit, že je to každým dnem horší a horší. Prostě jsem to nevydržela. Tátova pistole, jež se mu jen tak válela v šuplíku, ta nakonec skončila můj mizerný život. Ale konec mého života ani z daleka nebyl konec mého příběhu. Víte, nikdy jsem nebyla věřící. Něco jako nebe, nebo podsvětí, to pro mě byla jenom ujetá slova, nějakých pomatených bláznů… Nechci vám tu tvrdit, že Podsvětí existuje. Říkejte si tomu, jak chcete. Pro mě to je podsvětí. Nejdřív ta řeka. Její voda měla kovově šedou barvu a leskla se olejovými skvrnami. A to ani zdaleka nebylo to nejpodivnější. Na hladině plavaly věci, které by snad ani podle fyzikálních zákonů plavat neměly- staré, rozbité hračky, útržky fotografií, knihy, dokonce obrazy. Všechny sny a přání vložené do hmotných věcí, jež zemřelí nedokázali naplnit. Řeka působila hrůzostrašným dojmem, i když to byl jen pomalu tekoucí proud, v němž se vznášely nejrůznější věci. A přeci z něj vyzařovala moc, jakou si nedokážeme představit. Pokud to byla řeka Styx, měla opravdu obrovskou moc. Vzpomněla jsem si na báji o Achillovi. Voda z řeky ho přeci učinila nezranitelným… A potom tu byly ty brány a to nebe a ten… Moment, jedno po druhém. Začnu třeba tím, co nám vyselo nad hlavami. Říkám nám, protože jsem nebyla sama. Okolo mě hodili další, všichni průsvitní a strhaní. Jestlipak jsem takhle vypadala taky? Možná, ano. Ale to je jedno, zpátky k obloze. Vlastně, nemyslím, že to byla obloha v pravém slova smyslu. Ovšem působila tak. Jako zatažená obloha před deštěm. Šedé mraky nízko nad zemí se převalovaly jeden přes druhý a líně se přesouvaly. Propůjčovaly celému kraji, jemuž dominoval obrovský hrad na útesu nad lávovým polem, ponurost a temnost. Sklonila jsem hlavu, když jsem se blížila k jedné ze tří bran okované mosazí a zhotovené z obsidiánu. Tichem, vznášejícím se nad touto temnou krajinou se rozléhalo zuřivé vrčení. Ze zvědavosti jsem zvedla hlavu za zvukem. Neměla jsem to dělat, na ty tři páry očí nezapomenu celý život. Život? V řecké mytologii se dost vyznám a to, co se tyčilo nad branami, jsem poznala na první pohled. Tři psí hlavy na třech krcích, náležící jednomu psímu tělu, se šesti ocasy ze zelených, dva metry dlouhých hadů- Kerberos. Byl vysoký nejméně pět metrů, aly myslím, že by z něj šel děs, i kdyby to byla čivava. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, protože mě fascinoval i děsil zároveň. Něco v jeho očích mi připomínalo malé štěně, které nemá dostatek zábavy a tak z nudy děsí kolemjdoucí. Přiblížila jsem se k bráně. Nevím, jak dlouho jsem před branou čekala. Mohla to být hodina, nebo klidně století. Tady ubíhal čas žalostně pomalu, tedy pokud tu vůbec něco jako čas existovalo. Brána se otevřela. Netušila jsem, zda mám být ráda, nebo být vyděšená. Pomalu jsem vešla dovnitř. Za bránou nebylo nic, jen tma. Během několika vteřin se ale přede mnou objevila zlatá soudní tribuna. Na ní seděli tři lidé, všichni v řeckých tunikách, nebo jak se tomu oděvu říká. Na tvářích měli zlaté masky- uplakanou, radostnou a rozzlobenou. Mlčeli. Ale cítila jsem je ve svém podvědomí. Probírali se mi vzpomínkami a studovali je. Žádnou myšlenku jsem před nimi nedokázala skrýt. Stála jsem před nimi celou věčnost, než promluvil ten s maskou pláče. "Co s ní uděláme?" Obrátil se na druhé dva.
"Nic v životě nedokázala, ale také se ničím neprovinila. Navrhuji Asfodel," řekl ten s veselou maskou.
"To sice ano, ale zbaběle utekla ze života! Nezaslouží si jít ani do Asfodelu. Trestná pole, navrhuji já," pronesl tvrdě ten rozzlobený.
"Ale vždyť je to dítě," odporoval mu veselý. "Pokud budeme hlasovat, já hlasuji pro Asfodel."
"Asfodel? Ale, nemyslíš, že jsme v poslední době moc mírní," podíval se významně na veselého rozzuřený.
"Možná ano, ale nevidím důvod, proč si to kompenzovat na ní," ukázal na mě veselý.
"Pánové," zasáhl do jejich debaty ubrečený. "Takhle jste se naposledy hádali… Teď přesně nevím u koho… Ale to je jedno. Tohle dítě nic nedokázalo, ale nic neprovedlo! Hlasujme, ať se nehádáme." Zdálo se, že jich má až po krk.
Já jsem do jejich debaty při své moudrosti nijak nezasahovala. Vím z vlastních zkušeností, že plést se do sporů lidí, kteří mají vliv na váš osud, není to nejlepší. A tihle tři pánové, soudci mrtvých, pokud to chcete vědět přesně, měli můj budoucí osud zatraceně velký vliv.
"No dobrá, tak tedy hlasujeme," procedil skrz zuby rozzuřený, který se zdál rozhodnutý dostát své masce. "Já hlasuji pro Trestná pole. Kdo hlasuje se mnou?" Nikdo, krom něho, ruku nezvedl. Veselý mi snad věnoval úsměv. "Vidíš dítě, nic není snadné a beze snahy nejde nic… Budeš mít dost času o tom popřemýšlet. Užij si pobyt v podsvětí," mrkl na mě a luskl prsty. Černota zmizela, tedy částečně. Ocitla jsem se na rovné pláni táhnoucí se až k obzoru. Rostla na ní po kolena vysoká černá tráva, která se vlnila, i když nefoukal vítr. Sem tam tu rostl strom, se stejně černými listy jako tráva. Ovanul mě chladný vítr a já se zachvěla. Nebylo to chladem, ale měla jsem spíš takový divný nepříjemný pocit. Zavřela jsem oči. Vůbec to nebylo, jak jsem si představovala. Myslela jsem, že až mi kulka proletí hlavou, bude to prostě konec. Ne, že budu navěky bloudit po nějaký, blbý louce se všemi vzpomínkami na svůj život. Můj život… To slovo mě bolelo víc než kulka v hlavě. Drásalo mi srdce. Posadila jsem se pod strom a zavřela oči. Všechno jsem si pamatovala, dokonce mnohem živěji, než, když jsem byla na živu. A jak jsem si v hlavě znovu a znovu probírala svůj poslední čin, připadal mi čím dál víc zbytečný a ukvapený. Nemusela jsem to dělat, stačilo, kdybych počkala jen na… já nevím, prostě, kdybych to vydržela, ještě měsíc, bylo by mi patnáct. Mohla jsem jí na střední, přivydělávat si a potom se odstěhovat a žít někde daleko od… domova. Složila jsem hlavu do dlaní. Vždycky jsem se na to dívala moc černě. Neměla jsem na tu pistoli sahat! Neměla jsem vůbec myslet na sebevraždu! Z očí se mi začaly hrnout proudy slz. Mrtvá, já nechci být mrtvá! Proč mi nikdo nedá druhou šanci? Zasloužila bych si ji dostat! Ne? Dost! Tak za prvé: Mluvíš sama se sebou, tak se vzpamatuj a za druhé: K čemu mi asi bude tohle litování, no? Povzdechla jsem si a otřela si slzy. Za život bych dala cokoliv, tak zkusím najít někoho, kdo by mi pomohl. Podsvětí je přeci plné záporáků, ne? A někdo, kdo by mi s tímhle pomohl se tu určitě najde.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 6. listopadu 2012 v 20:58 | Reagovat

Takže, zase komentuju pozdě (trestejte dle libosti). Teď mě asi omlouvá fakt, že mám tři tuny ůkolů. Ale přejděme k hlavnímu tématu. Krásně napsané, jen mi to, ech, připomíná Percyho Jacksona. Nic proti Percymu, je to pěkná knížka! Písničku si poslechnu až o víkendu, na noťasu mi to nejde. Ale jinak: muy buena! :-D

2 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 16:10 | Reagovat

Oh my Gods! Asi tě miluju Mari O.O PODSVĚTÍ!! Moje oblíbená část řeckýho světa. Domov mího Božskýho tatíka ._. Děkuju! Děkuju! Děkuju!!
Hmm.. sakra zajímavý. Ani nevím, co napsat. Netušila jsem, že Kerberos má hadí ocasy.
Ta holka jse vážně simpatická. Sice jsem trochu naštvaná, že se zabila (Hádes bude mít víc práce a tak), ale tak nějak s ní soucítím. Já udělala taky pár přiblblejch rozhodnutí a na základce to neměl jednoduchý skoro žádnej uzavřenej stydlivej knihomol (alá já).
Prostě dokonalý. Už se těším na další část maratonu :D

3 Marillë Marillë | Web | 11. listopadu 2012 v 21:35 | Reagovat

[1]: Trestat nebudu, mám milosrdnou náladu. :-D A, že ti to připomíná PJ, no... ono je to psaný podle řecký mytologie a PJ je taky psaný podle řecký mytologie... Gracias!

[2]: Já tebe taky Anti :D :D Vždyť já vím, že miluje podstvětí. Nemáš zač! Nemáš zač! Nemáš zač!!
Já to taky nevěděla, dokud jsem si ho nenašla na netu :D Sympatická? Hm, je z části psaná podle mě a z části podle dětí Hádese :-D No jo, ale ono se těžko píše o podsvětí, aniž by hlavní hrdina neumřel... O sebevraždu jsi se snad nepokusila, že ne? ... Děkuji! Já se vynasnažím napsat něco podobnýho (podsvětí atd.) i příště. Ale uvidíme. :D

4 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 12. listopadu 2012 v 16:14 | Reagovat

[3]: Díkyy xDD Jojo :D Podsvětí miluju :D Krásné jeskyně, kyselinové voda, duchové a černočerný Hádův hrádek :D Jak já to žeru :D DOkonce jsem se kvůli tomu koukla na animovanýho Disney Herkulese :D Taťík byl boží, když měl hořící paruku xD Tehdy nějak stratil děsivý styl.
Neboj ._. O sebevraždu jsem se nepokusila. Na to jsem až moc velkej srábek. Já si tam zajedu stínovým výtahem, kdy chci a ani se nemusím zabít xDDD

5 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 12. listopadu 2012 v 20:03 | Reagovat

[4]: Jo.. a nechci být otravná, ale nemáš skype? Jenom, jestli by jsi si nechtěla psát :D

6 Marillë Marillë | Web | 12. listopadu 2012 v 20:28 | Reagovat

[5]: Nesměj se, ale Skype nemám :-D Přemýšlím, že bych si ho zařídila, ale ještě jsem se k tomu nedokopala :D  :-D (Už se můžeš smát)

7 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 9:46 | Reagovat

[6]: Já se nesměju. Mě samotnou musela kámoška tejden přemlouvat, než jsem si ho založila. Trpím totiž panickým strachem z toho, že mě bude někdo pozorovat mojí webkamerou. Nebo přez skype O.O

8 Erisdar Erisdar | 18. listopadu 2012 v 14:19 | Reagovat

Mě taky trestej dle libosti... Je to moc krásný, taky jsem nevěděla že Kerberos má hadí ocasy... Ale je to úžesný! Jseš hrozně dobrá spisovatelka... Což se nedá říct o mě, mí články stejně nikdo nekomentuje a na blog nikdo nechodí...

9 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 20. listopadu 2012 v 22:06 | Reagovat

*nevím kam ti napsat, tak píšu sem, protože se ti nechci cpát do něčeho co jsem nečetla*
Teda.. jsem tak ráda, že se ti to líbý :D Neboj. Nikouškovi neublížím :D Je to prakticky moje nejoblíbenější postava z Percivala. Spolu s Percym, Thalkou a Biankou xD Jo a Lukym xD A dvojčátkama.. ale ti poslední tři jsou vedlejší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama