Nepřátelství IV. část

23. října 2012 v 16:48 | Marille |  nepřátelství
Ahoj, dnes už po druhé. Kapitola k Nepřátelství je tu! Nemusíte tleskat, nemusíte oslavovat... Omlouvám se, že jsem ji psala tak dlouho, ale nějak jsem neměla inspiraci. Chtěla bych předem upozornit že Luciho (kdo ví, proč mu tak říkám, nechť se přihlásí) v téhle kapitole moc nepotkáte... Ale já nechci moc prodlužovat, takže už mlčím. Vážně mlčím....


Srdce mi bušilo ještě, když jsem stoupala po schodech do společenky. Byla mi hrozná zima a až před portrétem buclaté dámy jsem zjistila, proč. Měla jsem plavky! Protočila jsem oči. Kde mohli zůstat moje věci? Jasně, u jezera. Tam pro ně vážně nepoběžím. Stejně to bylo jen tričko od Vietnamců a kraťásky za pár kaček. A ani jedno jsem neměla ráda, tak co. Otočila jsem se na Buclatou dámu a tiše jsem zamumlala heslo. Dáma si mě prohlédla. "Tedy, kde jsi nechala hábit?" Zeptala se mě pisklavým hlasem.
"Hábit?" Pozvedla jsem obočí. Hábity už jsou dávno z módy. Nosí se jen na zvláštní příležitosti. Za to jsem ráda, v hábitu vypadám jako… No, ani nechtějte vědět, co. "Promiňte, dámo, ale pustila byste mě dál?" A pro efekt jsem netrpělivě poklepávala nohou o dlaždice.
"Tsss, no tak pardón," sykla nazlobeně dáma a 'otevřela se'. Ve společence bylo skoro prázdno. Seděla tam jen Sydney, která se mnou chodí do ročníku a Mike z posledního ročníku. Toho jsem poznala, když jsem mu na košili vykydla pudink, samozřejmě omylem! Neměl provokovat, blbeček jeden. Ale pozitivní je, že jsem se mu dokázala omluvit- zázrak! Sydney si psala úkol. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to úkol z dějin čar a kouzel. Hmm, nuda. Mike se na mě usmál. Četl si: "Historie Famfrpálu", ale co jiného by člověk čekal od kapitána famfrpálového týmu. Vydala jsem se do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla zelené šaty a navlékla si je náplavky, které zatím uschnuly. Ani nevím, proč jsem vytáhla zrovna šaty. Vždyť já je nesnáším. Ale to je jedno. Rozhodla jsem se zajít do knihovny -tam to nikdo určitě řešit nebude- a napsat úkol z bylinkářství. Popadla jsem učebnici, propisku a sešit a rozběhla jsem se do knihovny. Popravdě, bradavická knihovna mi vyrazila dech. Ještě nikdy jsem po hromadě neviděla tolik knih. Nechtěla jsem se ptát knihovnice, kde najdu knihu o nebezpečných bylinách, tak jsem radši hledala sama- Blbej nápad! Mezi milionem knih najít tu správnou… To bych nejdřív musela vědět, kde začít. Potloukala jsem se mezi regály a snažila se nemyslet na- No, vždyť víte na koho. Jakmile jsem si řekla: Nebudeš myslet na Malfoye. Na koho myslíte, že se moje myšlenky zaměřovaly nejvíc? Na něj! Grrr. Učebnici jsem odložila na stolek, páč mě z toho, jak jsem ji nosila, už pěkně bolely ruce. Se sešitem a propiskou jsem dál procházela knihovnu. Už jste někdy hledali jehlu v kupce sena? Já ne, doteď. Ach jo. Jak jsem šla a usilovně jsem se snažila nemyslet na- vy víte koho, nevšimla jsem si člověka, který šel proti mně. Nebo jinak, všimla jsem si ho… ve chvíli, kdy jsem do něj vrazila. Klopýtla jsem o kus dozadu. "Promiň," vyhrkla jsem.
"V pohodě," pousmál se. Nečekaně to byl kluk. Ale vážně, nečekala jsem, že kluka potkám v knihovně. Měl světle hnědý vlasy na krátko ostříhaný a vypadal, jakoby právě vylezl z postele. Oči měl hnědý jako čokoláda. Byl trochu opálený. Sehnul se, aby posbíral knihy, které jsem mu vyrazila z ruky.
"Pomůžu ti," nabídla jsem mu. Zavrtěl hlavou. "To je dobrý," zamumlal. Když sesbíral všechny knížky, narovnal se a pousmál se na mě. "Jsem Leo," představil se mi.
"Megan," usmála jsem se. "Jsem z Nebelvíru. Z jaké koleje jsi ty?" Prosím, že není ze Zmijozelu, prosím.
"Jsem z Mrzimoru," řekl a otočil se k odchodu.
"Počkej," vyjekla jsem. Když se zastavil a otočil se na mě, pokračovala jsem: "Nevíš náhodou, kde… Nevíš, kde jsou knihy o bylinkách, o těch nebezpečných?"
"Třicátá pátá řada, pátá police od spodu," naznačil hlavou směr. Zdálo se, že ho tenhle rozhovor moc nezajímá.
"A jak poznám, kolikátá je to řada?"
Protočil oči. "To jsi tady první týden, že to nevíš?"
Ušklíbla jsem se. "To jsi přesně trefil."
"To jako, že jsi tu fakt první tejden?"
"Jo," přikývla jsem. Zazubila jsem se. Jeho výraz byl k nezaplacení.
"Aha, promiň, víš, jen mě nebaví pořád dokola někomu radit, kde najde to a kde támhle to. Nechtěl jsem na tebe být hnusnej," omluvně se usmál.
Mávla jsem nad tím rukou. "To neřeš. Nebo víš, co? Jako omluvu mi vysvětli, jak poznám číslo řady."
"Dobře," přikývnul. Odkašlal si. "Takže, číslo řady máš napsaný tady," ukázal na jednu řadu polic. Až teď jsem si všimla drobného malého nápisu: "Číslo 91".
"Tohle je teda řada číslo jeden a devadesát?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Tohle je řada číslo sto devět. Víš, číslování se bere od vchodu do knihovny. Jenže, všechny řady byly očíslované opačně. To znamená, že-"
"To znamená, že řada třicet pět je ve skutečnosti řada sto šedesát pět?" Skočila jsem mu do řeči. Jestli jo, tak to někdo vymyslel pěkně blbě.
"Přesně," kývl Leo, čímž dokonale navázal na mou myšlenku. Zasmála jsem se.
"Co je k smíchu?" Leo si mě změřil jako cvoka.
"Ale jen to, že já si myslela, že Bradavice stavěli géniové," prohodila jsem.
"Však taky stavěli," ohradil se Leo. "Jen tohle nejspíš nedomysleli," dodal spíš pro sebe."Takže, chtěla jsi tu knihu o těch bylinách, ne?" Odkašlal si. Všimla jsem si, že často používá slovo "takže". Není to divný?
"Jo, tu o těch bylinkách. Támhle?" Naznačila jsem směr, kde by se teoreticky měla nacházet řada sto šedesát pět, popřípadě třicet pět.
"Ano, pojď za mnou… A na co tu knihu vlastně chceš?" zeptal se, zatímco se vydal směrem, který jsem naznačila.
"Potřebuju si napsat úkol," broukla jsem. Jako by to nebylo jasný. "Kterej trouba by se dobrovolně učil." To, že jsem to řekla nahlas, mi došlo až ve chvíli, kdy se na mě Leo podíval ublíženým pohledem. Kousla jsem se do rtu, ale nic na omluvu jsem neřekla. Zrovna dneska jsem neměla náladu se někomu omlouvat.
"Tady je," podal mi tlustou knihu s ošoupanými deskami. "Taky se z ní učím." Podíval se na hodinky a zdálo se, že mu ulevilo, když řekl: "Musím jít." Usmál se a uličkou se rozběhl pryč, než jsem se s ním stačila rozloučit.
"Tak se měj," zabručela jsem, když už byl pryč. Otráveně jsem se i s knihou posadila ke stolku, na kterém jsem si nechala učebnici a pustila jsem se do úkolu. Byla jsem asi v půlce úkolu, když se ticho v knihovně změnilo. Teď to nebylo to prázdné ticho, ale spíš to znělo, jako když se hodně lidí snaží pohybovat co nejtišeji. Nenech se rozptylovat, nenech se rozptylovat. Nabádala jsem se. Jenže moje zvědavá část byla vždycky hlasitější než ta opatrná. Potichu jsem se zvedla a cupitavými krůčky jsem se kradla za zvukem ticha. Ehm, nezní to trochu divně? Jít za zvukem ticha? Ale to je jedno. Vykoukla jsem zpoza regálu. V zadní část knihovny, kde nesvítila světla, se pohyboval kužel světla z baterky.
"Tak kohopak to tam máme?" zašeptala jsem pro sebe a vydala se za světlem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 23. října 2012 v 22:15 | Reagovat

Vsadím se o posledních pět eur, že to bude Luci! Krásná kapča! :-D  :-D

2 Erisdar Erisdar | 24. října 2012 v 20:27 | Reagovat

To je megasuperúžastrašně dobrý! Úžáááááááááááá!!!!!!

3 Erwiel Erwiel | E-mail | 28. října 2012 v 10:57 | Reagovat

Krásná kapitola. Doufám, že je to Luci. Jestli ne, tak se asi zblázdním-teprve se zblázdniim?. :-D  :-D  :-D

4 Marillë Marillë | Web | 28. října 2012 v 20:37 | Reagovat

[1]: Takže sázka? 8-) A jinak gracias
[2]: Díky, ale zas tak dobrý to není :-D
[3]: Zblázníš? Asi budu muset další kapitolu pořádně promyslet 8-) A děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama