Nepřátelství III. část

4. října 2012 v 20:16 | Marille |  nepřátelství
Dnes jsem se rozhodla, dát blogu novou vlajkovou povídku. A pokud jste alespoň trošku inteligentní, docvakne vám, že tou povídkou se stává Nepřátelství. Nejspíš sem snad během dneška dodám informace. Zatím jen povídka a doprovod.




První týden školy ubíhal klidně, pohodově. Se všemi jsem celkem vycházela. Teda, oprava- skoro se všemi. Jediný, kdo mi dělal problémy, byl (Ano, hádáte správně) Lucius Malfoy. Ty jeho pohledy mě jednou přivedou do hrobu, říkala jsem si na hodiněobrany proti černé magii. Ten předmět jsem vždycky z duše nesnášela. Komu mají ty divný slova furt lézt do hlavy. Na obraně jsem seděla v zadní lavici. Nedávala jsem pozor. Já se snažila, opravdu jsem se snažila, jenže kdo má vydržet netoulat se v myšlenkách na nějakém daleko zajímavějším místě.Já jsem vlastně byla ve třídě. Bloudila jsem pohledem mezi žáky Nebelvíru a Zmijozelu. Nedobrovolně jsem zabloudila pohledem k Luciusovi, který seděl ve druhé lavici, a zdálo se, že pozorně poslouchá výklad učitelky. Zadívala jsem se na něj a najednou jsem si uvědomila, jak moc je přitažliv- Dost! Stop, o tomhle už nikdy nepřemýšlej! Napomenula jsem se v duchu. Radši jsem se zadívala jinam. Na Jamese. Ten zrovna podával psaníčko holce se světle hnědými vlasy. Jmenovala se Sydney Grayová. Sydney si ho od něj rychle vzala a při jeho čtení se začervenala. To by mě zajímalo, co jí napsal.
"A ta tři zaklínadla nám řekne třeba, třeba… slečna Moonithová,"vytrhla mě z myšlenek profesorka Nithomisová, vysoká, přísně vyhlížejícížena s blonďatými vlasy, věčně svázanými do dlouhého copu, který jí sahal až k pasu.
"Já, ehm…" Nevěděla jsem, co mám říct. O čem že to mluvila?
"Opět nedáváte pozor. Slečno Moonithová, budu vás muset přesadit. K někomu, kdo v mém předmětu vyniká."
Ajaj, ke komu mě asi posadí? Nejspíš k Hermioně, Danovi nebo Lilly. Jen ať to není k Hermioně, ta je tak protivná, že bych to s ní asi nepřežila.
"Aha, už vím, ke komu vás slečno, posadím. Ode dneška budete sedět vedle pana Malfoye," oznámila tvrdým hlasem učitelka.
"Cože?" V šoku jsem na ni zírala. "To nemyslíte vážně! Vedle něho sedět nebudu!" zaprotestovala jsem. Marně.
"Slečno Moonithová, já své rozhodnutí nezměním!" Trvala si učitelka na svém.
Povzdechla jsem si. Vzala jsem svoje učení a sedla jsem si nažidli vedle Malfoye. S hlasitým prásknutím jsem na lavici pustila svoji těžkou učebnici. Lucius mi věnoval -jen- jeden povýšený pohled a dál se věnoval učení. Ta učitelka je geniální! Chce, abych se soustředila, a posadí mě vedle Malfoye? To je vážně chytrý! Takhle se do konce roku nesoustředím… Od té chvíle na mě učitelka každou chvíli koukala a vždycky mě vyvolala, ať jsem se hlásila nebo ne. Tak například, když se ptala na tři zaklínadla, která se nepromíjejí. Hlásila se půlka třídy, ale učitelka prostě musela vyvolat mně. Naštěstí tohle je jedna z věcí, které si pamatuju. "Ehm, jsou to kouzla Krucio, Imperio, Adava Kedavra." Odrecitovala jsem zpaměti.
"Ano, správně. Zdá se, že vám to přesazení pomohlo," pochválila měučitelka a zase dál vysvětlovala.
"To určitě," zamumlala jsem potichoučku. Jak by mi to mohlo prospět. Lucius se na mě otočil, jakoby mě slyšel. Zadíval se mi do očí a já měla pocit, že mi snad může číst myšlenky. Rychle jsem sklopila pohled ke knize přede mnou. Jestli se začervenám, zabiju se. Ale… ty jeho oči- Dost! Proč musím sedět vedle něj? To bych raději seděla s Hermionou. Hm, to zase asi ne, ale vážně, proč s ním. Lilly přece taky dává pozor. Podívala jsem se na hodinky, ještě deset minut. Bála jsem se, že to nevydržím. Malfoy po mě ještě párkrát hodil pohled, ale já jsem se ho snažila ignorovat. Samozřejmě, že to nešlo, tak dokonale, jak jsem si přála. Ano, občas jsem se na něj zadívala, ale jakmile naznačil byť jen nepatrný pohled směrem ke mně, naplno jsem začala vnímat učitelku. Konečně přišlo mé vysvobození, v podobě zvonění. Oddechla jsem si a tryskem jsem vyběhla ze třídy. V houfu studentů na chodbě jsem se snažila najít Lilly. Další hodinu jsme měli mít lektvary a já se bála jít do sklepení sama. A taky jsem se bála učitele lektvarů, profesora Severuse Snapa. Stačilo mi ho vidět jednou a z dálky, na to abych poznala, že to nebude zrovna nejpříjemnější člověk. Co by se ale taky dalo čekat od ředitele Zmijozelské koleje. A krom toho hodinu lektvarů jsme měli taky se Zmijozelem. Učitelé se asi rozhodli, spojit na co nejvíce předmětů Zmijozel a Nebelvír. Jejich cílem zřejmě bylo, aby se studenti těchto znepřátelených kolejí zabíjeli během dopoledne ve třídách, místo odpoledne na chodbách. Konečně jsem uviděla Lilly, stojící ve dveřích třídy. Když jsem přišla blíž, uslyšela jsem její rozhořčený hlas. "To už je dávno!"
"Neřekl bych," ozval se další hlas, ve kterém bylo slyšet pobavení. Nechutné pohrdání ostatními mi napovídalo, s kým to Lilly mluví.
"Grr, prostě už to nech být!" přikázala Lilly neznámému. Ten jí odpověděl hlasitým smíchem.
Potichu jsem přišla až ke dveřím a zjistila jsem, s kým to mluvila. Nebylo to příjemné zjištění. Lucius se uvolněně opíral o rám dveří a lstivě se usmíval. "Ahoj Lilly," pozdravila jsem Lilly a Luciuse jsem úmyslněignorovala. "Ahoj Megan," usmála se na mě Lilly, ale bylo vidět, že úplně pění vzteky. "Moonithová," kývl na mě Lucius.
"Nazdar," věnovala jsem mu lhostejný pohled a obrátila jsem se na Lilly. "Půjdeme?"
"Jasně," kývla a rychlými kroky se vydala ke schodišti.
"Co ti chtěl?" zeptala jsem se jí v běhu.
"On? Ale nic. Jen otravoval. A ty s ním musíš sedět, to těteda lituju," Lilly odvedla řeč jinam a během cesty mi vypravovala o Danově "zajímavém" zjištění. Ve skutečnosti jen objevil způsob, jak si posílat psaníčka, aniž by to učitel zjistil. V učebně lektvarů bylo už plno žáků.Posadila jsem se do lavice, vedle Jamese a Lilly. Učitel přikvačil za nedlouho potom, co jsme si sedli. A hned nám zadal práci. Namíchat lektvar, jeden z nejsložitějších lektvarů minulého ročníku. Po čtyřicetiminutovém mučení nám oznámil, že jsme (my Nebelvírští) absolutně tupí a neumíme vůbec nic. Cožnebyla pravda, protože například Hermioně, Lilly a Danovi se to povedlo mnohem líp, než většině Zmijozeláků. Jenže toho si Snape zřejmě neráčil všimnout. A nakonec Nebelvír odcházel o šest bodů "lehčí", neboť James naštvaně utrousil něco v tom smyslu, že kdyby si Snape umyl vlasy, udělal by líp. Cestou do společenky jsem s Jamesem probrala všechny možné způsoby, jak setřít otravný zmijozeláky. Byla to docela sranda. Většinu z těch hlášek bych asi v životě nepoužila, ale byla legrace je vymýšlet. Protože dnes byl pátek, měla jsem dost času na napsání úkolů. Takže jsem je všechny inteligentněodložila na neděli. Teď jsem se rozhodla jít ven k jezeru a třeba se vykoupat.

***
"To je pařák," vydechla Lilly.
"Hm, to jo," kývl Mark.
Stáli jsme na molu, všichni v plavkách a odhodlávali jsme se ke skoku do vody. Já jsem stála na samém kraji mola a dívala jsem se na zářící hladinu jezera. Najednou mě kolem pasu chytily ruce a vší silou mě odhodily do jezera. V letu jsem se stihla otočit a spatřit smějícího se Jamese. Tvrdějsem dopadla na hladinu a ponořila jsem se. Otevřela jsem oči a obeplavala jsem molo, na stranu, na které měl stát James. Vynořila jsem se, chytla jsem někoho za nohu a ten se skácel do vody vedle mě. Ten někdo byla shodou náhod Lilly. James se nahoře na mole chechtal jako blázen, do kterého stejně neměl daleko, ať dělal, co dělal. Vylezla jsem zpátky na molo a postavila jsem se vedle Jamese. Po chvilce jsem vycítila příležitost ho strčit do vody. Rychle jsem do Jamese strčila. James ztratil rovnováhu a začal padat. Svůj pád se pokusil zastavit tím, že se chytil Chrise. Docílil, ovšem toho že se do vody poroučeli oba. Mohla jsem se smíchy potrhat. Ten jeho výraz byl teda fakt luxusní. James se pomalu vyškrábal na molo a pokusil se mě znovu strčit do vody, ale nepovedlo se mu to. Asi deset minut jsme se s Jamesem navzájem snažili dostat do vody, potom se k nám přidali i Dan, Mark, Chris a Lilly. Nakonec z toho byla bitva všichni proti všem. Musel na nás být zábavný pohled, vždyť jsme vyváděli jako děti. Na chvilku jsem z bitvy vycouvala, abych nabrala dech. Na zádech jsem ucítila nepříjemně bodavý pohled. Otočila jsem se a očima jsem pátrala po někom, kdo se na nás díval. Každý si hleděl svého, nikoho naše "malá" bitva nezajímala. Znovu jsem si všechny pozorně prohlédla, nikdo. Rozhodla jsem se to neřešit. Určitě se mi to jen zdálo. Vnitřní hlas mi aleříkal, že nezdálo. Nevím proč, mi tenhle okamžik úplně zkazil náladu. Do bitvy jsem se už nevrátila, bez povšimnutí jsem odešla. Došla jsem do stínu nedalekého lesíku. Ve stínu byla trošku větší zima, než na slunci. Pochopte, měla jsem na sobě bikiny. Totálně jsem mrzla. Stála jsem tam a pozorovala jsem Lilly s klukama, jak tam na molu -nebo spíš pod molem- vyváděj a musela jsem se smát. Ani si nevšimli, že jsem odešla. Bůhví proč mi to bylo líto, teda trochu určitě. Můj proud myšlenek přerušilo zapraskání větvičky. Dost blízko. Ohlédla jsem se. Spatřila jsem postavu, blížící se ke mně. V lese bylošero - neviděla jsem té postavě do tváře. Když přišla blíž, poznala jsem, kdo je to. Já na něj mám vyloženě smůlu. Otočila jsem se zpátky na jezero a předstírala jsem, že jsem si ho nevšimla. Lucius se zastavil kousek ode mě. Upřeně jsem pozorovala jezero, neodvážila jsem se na něj ohlédnout. Měla jsem z něj strach, z jeho pohledu, který jsem jasně cítila na zádech. Chvilku jsem tam jen tak stála a snažila jsem se vydržet jeho rentgenující a nepříjemný pohled. Dlouho jsem to nevydržela. "Co chceš?" naštvaně jsem se na něj otočila.
Sjel mě pohled od shora dolů.
"Neslyšel si mě?"
"Ale jo, slyšel," odpověděl zcela klidně.
Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Jestli jsem předtím nebyla nervózní, tak v tuhle chvíli jsem byla určitě. A Lucius si to jak se zdálo, uvědomoval. Nepěkně se ušklíbnul. Teda ne jako že by mu to při tom neslušelo, ale nevypadalo to dobře. Teda, no… Lucius ke mněpopošel blíž a zaujatě si mě prohlížel. Tenhle pohled nebyl zlí, vlastně bych ho ani neuměla popsat. Přišel ke mně ještě blíž, a já jsem začínala pod jeho pohledem trochu červenat. Doufala jsem, že ne moc. A když stál Lucius přímo proti mně,upíral na mě ještě zvláštnější pohled. Zadívala jsem, na zem. Vedle něj jsem si připadala jako nějaká malá, ošklivá a hloupoučká holčička. Lucius se náhle otočil a vydal se směrem ke škole. "Sluší ti to," zašeptal tiše ještě a klidným krokem odešel.
Zůstala jsem zaraženě zírat na jeho mizící záda. Naštěstí už se neotočil. Ano, naštěstí. V obličeji jsem byla určitě rudá jako rajče. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Rychle jsem se vydala do hradu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | 5. října 2012 v 17:35 | Reagovat

Makej, makej, chci další díl :-D! Hrozně se mi to líbí a netrpělivě skáču před monitorem, co z toho bude :-D! Píšeš nádherně!

2 Marillë Marillë | Web | 5. října 2012 v 17:44 | Reagovat

[1]: Děkuju :-D U dalšího dílu se vynasnažím psát co nejrychleji. ;-)

3 Erisdar Erisdar | 6. října 2012 v 21:08 | Reagovat

Rychle, svist, další kapitolku! Jsem napnutá jako starý bombarďáky! (ha, ha...:-D )Hrozně moc chci vědět, jak se to vyvine s Luciusem! (divnej kluk...):-D

P.S: Máme další kapču DS tak se prosím podívej!

4 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 14. října 2012 v 18:40 | Reagovat

Ahoj, teda, píšeš fakt moc hezky. Doufám že už za chvíli bude další díl. Je to fantastický. :-D

5 ajalon ajalon | E-mail | 26. listopadu 2012 v 13:58 | Reagovat

přikvačil ? :-D
pěkný, fan fiction v ich formě...
no, a že to neni moc podle originálu poznam i já a to nejsem zrovna největší fanoušek 8-) ale možná tim líp

6 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 10. ledna 2013 v 16:46 | Reagovat

je to dobrý ...malfoy je mnohem príjemnější než v HP :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama