Poslední přání

8. října 2012 v 18:34 | Marille |  Jednorázové Povídky
První povídka na první téma v Pisálkovském maratonu. Zvolili jste poslední přání, takže mi nezbývá nic jiného, než na toto téma něco napsat... Ale to téma se mi líbí. Snad se vám bude líbit povídka, kterou jsem na tohle téma sesmolila. A vlastně jsem si uvědomila, že to s "posledním přáním" moc společného nemá, ale mě se to líbí. Ať se to líbí i vám.
Ps: Není to opravené.


Zahnaná do kouta se každá šelma brání, nemám pravdu? Možná, že o sobě nemám mluvit jako o šelmě, ale případ to je stejný. Ani já nechtěla nikoho zabít. Byla to prostě jenom obrana. A kvůli tomu, že jsem se bránila teď sedím v plesnivém vězení. Ale nebudu tu už sedět dlouho. Zítra ráno mě totiž popraví. Moc hezká vyhlídka, vážně. Ale nejhorší na tom je, že v jedný cele musím hnít s člověkem, kterého nejvíc nenávidím. S Darenem. Nenávidím ho, nenávidím a nenávidím! Věřte mi že většího hajzla než je on, nenajdete...
"Už se těšíš?" Rozlehl se tichým vězením jeho hlas. Hluboký, tichý a záhadný. No dobře, jeho hlas jsem milovala. Dokázala bych ho poslouchat roky. Ale to by byla chyba. On neznal něco jako city. Holky pro něj existovaly jen, když se s nima chtěl vyspat a potom už zase neexistovaly. Věřte mi, vím o čem mluvím. A rozvádět to do podrobností nechci, ale ta zkušenost s ním nebyla příjemná, to vám řeknu. Tohle bych mu možná ještě byla schopná prominout, ale to, že mi zničil rodinu, to nikdy. Proto jsem se teď neobtěžovala s odpovědí.
"Ale no tak," upřel na mě chladné oči, ", poslední den si snad nechceš pokazit, ne?"
Zadívala jsem se ven ze zamřížovaného okna. Měla jsem úžasný výhled na náměstí, kde zrovna stavěli podium. A já věděla na co to pódium je. "Hele, jestli je tohle vážně můj poslední den, rozhodně si ho nezkazim rozhovorem s tebou," odsekla jsem, aniž bych se na něj podívala. Proč je ke mě osud tak krutej? Co jsem udělala, že s ním musím být v jedný cele?
"Karo, Karo, Karo," povzdechl si. Slyšela jsem, jak vstal z dřevěného lehátka, poházeného slámou. Nevím, jak to udělal, ale během vteřiny stál vedle mě a vyhlížel z okna.
"Co chceš?" Zamračila jsem se a odstoupila jsem od něj.
"Co chci? No, tak především bych se rád dostal z tohodle plesnivýho vězení... Ale pokud myslíš, co chci od tebe, odpověď zní," zhluboka se nadechl, ale potom zase vydechl a mlčel.
"Fajn, takže jestli nechceš nic," otočila jsem se a veledůstojným krokem jsem došla ke druhému kavalci a svalila se na něj. Doufala jsem, že pochopí, konec kenverzace. Díky bohům, pochopil. Zavřela jsem oči. Nejspíš jsem usnula, nevím, ale probudil mě tichý šepot. Otevřela jsem oči. Cela byla zalitá měsíčním svitem. Daren stál u mříží a tiše mluvil s někým venku. Na první pohled jsem viděla jeho dobrou náladu. Ani jsem se nepohnula, ale pozorovala jsem ho. Jak mu měsíční světlo tančí po černých vlasech, jak mu na rukou vystuují svaly pokaždé, když zatne pěsti, jak se mu na tváři usazuje spokojený úsměv. Jeho chladná krása mě doslova fascinovala, nemohla jsem jinak. Ne! Tyhle myšlenky jsem musela potlačit.
"Jsi připravený?" Zašeptal někdo zvenku.
"Začni," přikývl Daren a odstoupil od okna. "Navážu na tebe," dodal.
Ten pod oknem nejspíš pochopil. Rozhostilo se ticho rušené jen zastřeným tichým hlasem zvenku. Když utichl, spistil Daren. Ani jsem napětím nedýchala. Moc pozdě mi došlo, co to ti dva provádějí. Mříže se rozestoupily a Daren klidně vyšel ven. Vystřelila jsem z postele jako blesk. "Darene, počkej!" Vykřikla jsem. Mříže se vrátily do původní pozice. Ohlédl se, v očích se mu zalesklo pobavení. Pomalu přišel ke mřížím, na tváři výraz tak krutý a zároveň pobavený... "Copak, Karo, něco tě trápí? Ach, aha, to budou nejspíš ty mříže. Mohu ti nějak pomoci?" Naklonil se blíž ke mřížím. Byl naynejvíš spokojený.
"Dostaň mě odsud." Ne, nekřičela jsem. Kdybych křičela, nejspíš bych probudila stráže. Říkala jsem to snad tichým hlasem, ale pořádně rozčileným. To rozčilení ve mě, ale maskovalo něco jiného- strach. Strch z toho, že mě tady nechá a já zítra umřu. Nechtěla jsem umřít, kdo by chtěl?
"Dostat tě odtamtud? Ne, to neudělám. Takové triky provádím jen jednou za noc, je mi líto. Počkej do zítra. Ale vlastně ne, ty máš zítra tu popravu. Tak v tom případě pro tebe nemůžu nic udělat," pokrčil rameny. V jeho očích jsem teď viděla jen nesmírnou bezcitnost. Roztřeseně jsem se nadechla."Nenechvej mě tu," zašeptala jsem a s nesmírným přemáháním jsem dodala: "Prosím."
Povytáhl obočí. "Kara Staiton a prosí? No, to jsem ještě nezažil," uchechtl se.
"Prosím," zopakovala jsem. Na okamžik ve mně vzplanula naděje, že mi snad pomůže. Prostrčil mezi mřížemi ruku a pohladil mě po tváři. "Bude tě škoda," zašeptal a stáhl ruku zpátky. Došlo mi, že to má znamenat něco jako: Měj se. "Ne, prosím, ne. Pomoz mi, prosím." Už jen ztěží jsem zadržovala slzy. Ale před ním jsem si nemohla dovolit brečet. Zavrtěla hlavou a zahrál soucitnou tvář. "Je mi líto." Na to se otočil a klidně odcházel. Přitáhla jsem se ke mřížím. "Ty hajzle!"
Už se neotočil. Až mi zmizel z dohledu. Roztřásly se mi rty. "Vrať se!" Zaječela jsem zoufale. Po tvářích se mi začely koulet horké slzy. Klesla jsem na zem a opřela se o chladnou stěnu. Proudy slz jsem nedovedla zastavit, nešlo to. Vzlykala jsem, co nejtišeji. Přitáhla jsem si kolena k bradě. Hlavu jsem si opřela o kolena a v duchu jsem ho proklínala. A najednou se slzy smutku a neštěstí proměnily v slzy nenávisti. Zaťala jsem pěsti. Na popravu nepřijdu jako hromádka neštěstí, ať král vidí o koho svou zemi připraví...

***

Probudila mě tvrdá facka. Nade mnou se skláněl strážný... a za ním ještě patnáct dalších. Šance na útěk: nula. Vyvedli mě z cely. Dva z nich kráčeli přede mnou, jeden po mém boku a zbytek šlo za mnou. Z vězení jsme vyšli na ulici. Před pódiem bylo plno lidí- mužů, žen a dokonce i dětí. Ti všichni se přišly podívat na mou popravu. Překvapilo mě, že na pódiu nestojí gilotina jako obvykle. Takže pro mě připravili něco mnohem horšího. Lidé na mě pokřikovali fáze tipu: "Ať se houpá" což je v našich krajích fáze hloupá, protože u nás se zásadně nevěší. Nějací chytráci po mně házeli shnilé ovoce. Většina se ho ale odrazilo od brnění stráží, protože díky svému vzrůstu jsem byla mezi nimi dokonale schovaná. S hlavou hrdě zvednutou jsem vystoupala na pódium. Král s královnou seděli na vyvýšených trůnech. Nedbale jsem se jim poklonila. Předstoupil Vykonavatel. "Karo Staiton, dopustila jste se zločinu vraždy, pohrdání Bohem a pomoci útěku z vězení," přečetl z velkého pergamenu.
Zasmála jsem se. "A řeknete mi, komu, že jsem to pomáhala utéct z vězení?" Moje reakce musela všechny překvapit, protože i královi mírně spadla brada. Vykonavatel se rychle vzpamatoval. "Pomohla jste utéct Darenu Koranevovi," prohlásil přesvědčně.
"A já sama bych zůstala dobrovolně ve vězení?" Znovu jsem se nadneseně zasmála.
Vykonovatel znejistěl. Svraštil čelo a zamyslel se. Založila jsem ruce na prsou a netrpělivě jsem poklepávala nohou o dřevěnou pdlahu pódia. Vlastně jsem se na smrt těšila. Tenhle svět... Už jsem v něm nechtěla žít. Rozhlédla jsem se po náměstí. Na střeše nejbližšího domu se pohybovala postava. Přišel se podívat, jak umřu. To potěšení dostane, ale za všechno se musí platit. A tahle podívaná ho přijde draho, o to se postarám. Přísahala jsem si v duchu. Jak dlouho bude ta přísaha platit? No, asi tak ještě dvě minuty, ale to mi bude stačit. Celé náměstí utichlo. Vykonavač si uhladil sametové roucho. "Dobrá, Karo Staiton, jste zproštěna viny za útěk Darena Koraneva," odmlčel se. Ticho bylo nedočkavé. V davu jsem zahlédla černou kápy a pod ní, mně dobře známí, záblesk rudého světla. Snažila jsem se tam nedívat. Jestli to byla vážně Roselia a přiša mi pomoct, nemohla jsem ji prozradit. POdívala jsem se na krále. Přímo a bez okolků jsem k němu poslala drzý pohled plný pohrdání jeho osobou. Zatnul pěsti a nadzvedl se na trůn. Královna Isobel mu položila ruku na rameno a něco mu pošeptala. Znovu se usadil do křesla. "Vykonavači, tak nemohl by jste si pospíšit?" Zaduněl král.
"Jistě, vaše výsosti," zamumlal Vykonavač a důležitě si odkašlal. "Slečno Staiton, nyní máte možnost posledního přání. Jen bych vás rád upozornil, že vaším posledním přáním nesmí být přání svobody. A pokud chcete pronést nějakou řeč, nejspíš poslední ve vašem životě," utrousil jakoby mimochodem, ", nyní můžete."
"Řeč žádnou nemám, ale přáníčko, to bych měla. Chci, aby byl dopaden Daren Korenev a aby zemřel tím nejhorším způsobem," pronesla jsem chladně a zabodla pohled na střechu, kde se pořád krčila ta postava. "A usnadním vám jeho hledání. Je támhle na střeše." Ukázala jsem na tu postavu. Byl to Daren! Strnul a potom se odplatil z dohledu. Král kývl hlavou. Zdánlivě se nic nestalo, ale ve skutečnosti zalarmoval všechny svoje strážné jednotky. Povstal. "A nyní, pokud to je všechno, co jsi chtěla světu říci, zemřeš," poslední slovo pronesl hlasitě. Celé náměstí se zaradovalo. "A sice zemřeš kouzlem Auriedukte, které vyvolám já sám." Zavřela jse oči. Je to tady. Možná jsem na povrchu vypadala klidně, ale já se bála. Nechtěla jsem umřít... nebo ano? Sice bych moc ráda viděla smrt Darena, ale byla bych pořád psanec. Věčně na útěku, jako štvaná zvěř. Ne, tak já žít nebudu! Zemřu, ale jak se sluší a patří! Nenechám se zabít rukou toho špinavce! Zemřu svojí rukou a je mi jedno, jestli se to bude někomu zamlouvat nebo ne! Král začal odříkávat jakousi modlidbu, čehož jsem využila. Pomaloučku jsem zacouvala k jednomu z vojáků. Byl úplně duchem mimo. V rychlosti jsem mu ukradla dýku. Než se vzpamatoval, vyběhla jsem na stupínek, aby mě viděl každý na náměstí. "Raději zemřu vlastní rukou, než abych se nechala zabít tím zbabělce!" Zakřičela jsem a ukázala na krále. Pozvedla jsem dýku. Její ostří se lesklo. Udělám to a bude konec. Všechny starosti, všechno trápení zmizí. Budu mít klid. Ale takhle umírají jenom srabi, kteří se bojí žít. Možná bych... Pozdě, dýka se mi zabořila do krku. Větší bolest jsem v životě nezažila. Zhloutila jsem se na zem. S každou kapkou krve, která mě opouštěla, jsem se cítila slabší. Nedostávalo se mi kyslíku. Zatnula jsem zuby. Nechtěla jsem vykřiknout. Blížil se můj poslední nádech, cítila jsem to. Zavřel jsem oči... A to byl konec. Konec mého mizerného života. Ale skončila jsem ho podle svých pravidel. Jsem na sebe hrdá...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 8. října 2012 v 19:19 | Reagovat

Kdybych nebyla takový suchar ohledně brečení, asi by se mi v očích zaleskla slza :-D. Hodnocení: 10/10! Nádherně si to rozepsala a nebyl tam žádný happyend, prostě tvrdá realita :-) . Takovéhla povídky mám nejradši!

2 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 9. října 2012 v 16:21 | Reagovat

Prostě skvělé. Dokonalý děj i nápad. ROzhodně jsem se nenudila a dost se mi líbyl konec. Čekala jsem, že to nebude mít happy end, ale takhle to bylo celkem i šťastné. Prostě super.

3 Erisdar Erisdar | 9. října 2012 v 18:19 | Reagovat

N-Á-D-H-E-R-A!!! Hrozně se mi to líbí. I když to tak nevypadá, mám ráda smutné konce. "Žadná pohádka na dobrou noc, ale tvrdá realita..." 15 z 5! :-D  :-D  ;-)  ;-)

4 Marillë Marillë | Web | 10. října 2012 v 14:22 | Reagovat

[1]:, [2]:, [3]: Děkuju vám všem. Nic světobornýho to není, ale tak jsem ráda, že se vám to líbí... Víte, co je zajímavý, já nerada píšu smutný konce. Spíš takový smutno-šťastný :-D Psaní úplně šťastných mi jde lehce proti kůži a smutný konce psát neumím, ale takovouhle směsici docela ano :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama