Nepřátelství?

3. září 2012 v 19:56 | * Mája * |  nepřátelství
Než si to začne čít jakýkoliv fanoušek HP, měl by vědět, že tahle Fan-fikce je psaná mnou! Já nejsem nijaký extra znalec světa HP, protože mně to popravdě ani moc nebaví. Ale námět se mi líbí a tak jsem si od Rowlingové vypůjčula Bradavice a některá jména. Nesnažte si ta jména spojovat s postavami z knih. Mnoho se jich sobě ani nepodobá... No já už nebudu mluvit a přejdu rovnou k věci.



"Nemusíte mě doprovázet!" vykřikla jsem na své rodiče, kráčející přede mnou.
"Abys utekla a zmeškala vlak?" obrátila se ke mně moje mamka.
"Ne!" vztekala jsem se. "To že na tu debilní školu nechci jít, neznamená, že když mě na ni pošlete, tak uteču!"
"Nedělej scény!" napomenul mě otec. "Stinnou Vránu zavřeli. S tím se musíš smířit. A krom toho Bradavice jsou nejlepší škola v Anglii."
"Co je mi po tom, že jsou nejlepší škola v Anglii?!"
"Docela dost. Je to důležité pro tvou budoucnost. Chápu, že jsi na Vráně měla kamarádky, ale v Bradavicích se ti bude líbit. Vždyť jsi tam s námi byla na začátku léta. Ten hrad je nádherný a i ubytování je mnohem lepší než na Vráně. V Nebelvíru jsou prý moc milí lidé a určitě si tam najdeš jiné přátele," uklidňovala mě máma.
Povzdechla jsem si, protlačila jsem se davem k velkému vlaku na konci nástupiště. Našla jsem Nebelvírský vagon a pokusila jsem se do něj strčit můj objemný kufr. Nešlo mi to. Měla bych víc posilovat. Taťka mi s ním pomohl dovnitř, naštěstí. Našla jsem si prázdné kupé, kufr jsem hodila pod sedačku a sedla jsem si k oknu.
"Megan!" zamávala na mě mamka.
"Ahoj, mějte se!" zamávala jsem i já.
Vlak se dal do pohybu. Pozorovala jsem přeplněné nástupiště rodičů, mávajících svým dětem. Možná se mi přeci jen bude trochu stýskat. Vyndala jsem mobil a sluchátka a zapnula jsem si písničku. Vyhlédla jsem z okýnka. Vlak už jel slušnou rychlostí a za okny se míhaly domy Londýna. Přemýšlela jsem o nadcházejícím školním roce. Musím uznat, že mám docela strach. Co když zůstanu outsider? Nebo… Ne, takové myšlenky mi nepomůžou. Musím se chovat prostě jako vždycky. Ale já se vždycky chovám pitomě. Ne, nemůžu se chovat "jako vždycky". "Jako vždycky" bylo na Vráně. Není Vrána není "jako vždycky"! Nebo je? Já už se v tom ztrácím. Nechápu-
Z pesimistických a zmatených myšlenek mě vytrhlo zavrzání dveří. Vypnula jsem hudbu a zahleděla jsem se na pět příchozích. Na čtyři vesele si povídající kluky a jednu ironicky se usmívající dívku.
"Hele zlato, tebe jsem v Nebelvíru ještě neviděl. Jsi nová?" postoupil dopředu seběvědomě vyhlížející kluk. Měl hnědý, polodlouhý vlasy, oříškový oči a byl docela hezkej, ale budil dojem kluka, který střídá holky jako ponožky- obrazně řečeno. Z jeho výrazu bylo opravdu vidět, že si možná až moc věří.
"Komu říkáš zlato?" vyjela jsem na něj z ostra. Nechtěla jsem, aby si o mě mysleli, že se neumím bránit.
"Jo, na to jsem se zapoměl zeptat. Takže, jak se jmenuješ?" drze se na mě usmál.
"Megan. Jmenuju se Megan," odpověděla jsem jednoduše a dál jsem se věnovala mobilu.
"Bacha lidi," prohlásil kluk za ním, ", mudlovský hračky." A ukázal bradou na můj iPod.
"Máš něco proti mýmu mobilu?" zeptala jsem se toho kluka popuzeně.
"Copak? To tady s námi sedí mudla?" prohlédl si mě ten, kterej týhle partičce nejspíš velel.
"I kdyby, tebe to nemusí zajímat," odsekla jsem.
"Ale no tak," zasáhl další kluk, ", jen se zeptal."
Povzdechla jsem si. "Ne, nejsem mudla. Oba moji rodiče čarují. A teď bych docela ráda věděla, s kým budu muset tvrdnout na koleji," upřela jsem na celou skupinku pohled svých smaragdových očí.
"No konečně jsme se někam pohnuli," poznamenal vůdce týhle partičly. Ten, kterej mě nazval "zlato". "Já se jmenuju James, James Gregory," představil se.
"Tohle je Chris Wood," ukázal na kluka s pískově blond vlasy a tyrkysovýma očima. Na toho, kterýmu vadil můj vymakanej mobil.
"Já jsem Marcus Stevens, ale říká se mi Mark," protlačil se dopředu kluk s černými, rozcuchanými vlasy, které mu ledabyle trčely do všech stran a s čokoládově hnědýma očima.
"Já se jmenuju Daniel Potter," usmál se na mě hnědovlasej kluk s kovově šedýma očima a nevinným úsměvem.
"Jo a já jsem Lilly Potterová," mrkla na mě jediná holka v týhle povedený partičce. Měla rudý, postupně sestříhaný vlasy a stejně kovově šedý oči jako Daniel.
"Hele Megan, tak si říkám, nechtěla by ses k nám přidat?" zeptal se mě James.
"Cože? Proč?" nechápala jsem.
James pokrčil rameny. "Nevim, jen tak. Abys na školu nebyla sama."
"Hm…" zamyslela jsem se. Pročpak asi vytahuje dobročinnost? Vždyť je ani neznám a asi bych mezi ně ani nezapadla. Možná jindy. Doufám, že se neurazí, nebo něco. "Ne, děkuju. Neurazte se, ale…"
"Jo v pohodě, jasně," pokýval James hlavou a sednul si vedle Lilly, naproti mně.
Znovu jsem se zadívala z okna a pustila si písničky.
***
Za okny se krajina topila v rudém západu slunce. Zatím co venku se většina tvorů ukládala ke spánku, ve vlaku to žilo (možná až moc). Naše kupé bylo plné vtípků, smíchu a čokoládových žabek. Moc jsem Jamesovi, Chrisovi nebo Markovi pozornost nevěnovala. Chvilkami jsem prohodila pár slov s Lilly nebo Danem, jinak jsem poslouchala písničky. Zrovna mi v uších hráli Three Days Grace, když se dveře kupé otevřely.
"Oblečte se do uniforem, za půl hodiny jsme v Bradavicích," ohlásila nám jakási žena a zmizela v chodbičce.
"No to je dost," prohlásila jsem a vytáhla jsem z kufru uniformu, sestávající se z bílé košile, černé sukně nad kolena a červeno-oranžově pruhované kravaty a podkolenek.
Rozepla jsem se první knoflík na sví tmavě modrý košili, když jsem si uvědomila, že ani jeden z příslušníků mužského pohlaví se nemá k odchodu.
"Tak co bude?" vyjela jsem na ně. "Dejte si odchod pánové, jdu se převlíkat!"
Kluci začali pomalu trousit na chodbu, vlastně až na Jamese. Ten seděl pohodlně rozvalený na sedadle a díval se na mě.
"Ty taky, Jamesi," pronesla jsem sladce.
"Nechce se mi zvedat," prohlásil rozmazleně a udělal na mě psí oči. Někdo mu měl říct, že tohle se mnou ani nehne. Rychle jsem se natáhla pro svoji hůlku a zamířila jsem s ní na Jamese. "Doporučuji ti, se rychle zvednout," zašeptala jsem výhružně.
"No jo, už jdu," protočil oči a odešel.
Lilly zavřela dveře a zatáhla závěs, aby do kupé nemohl nikdo koukat, a stejně jako já se převlékla.
"Myslím, že se mu líbíš," řekla jakoby mimochodem.
"Co?" nechápavě jsem na ni pohlédla.
Lilly se na mě usmála. "Copak to nevidíš?"
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou a zapnula jsem si knoflíky na košily.
"No, možná je to i dobře. James je fajn kámoš, ale na chození se zrovna nehodí. Střídá holky jak ponožky. Teda ne jako ty svoje, protože ty si střídá tak jednou za uherský rok, ale třeba jako brácha. Každej den nový. Věř mi, vím, o čem mluvím," pokývala Lilly vážně hlavou.
"Aha. A ve kterém jsi vlastně ročníku?"
"Já, v šestém a ty?" zeptala se mě.
"Já taky. Tak to spolu budem chodit na hodiny," řekla jsem potěšeně.
"No jo, to bude fajn," usmála se.
Oblékly jsme se a pustily jsme kluky dovnitř. Potom jsme se rozhodly taky odejít, ale James nás zadržel. "Nemusíte odcházet, nám vaše velectěná přítomnost nevadí," koketně na nás mrkl.
Lilly zhnuseně zkřivila obličej. "Díky, ale pokud chceš vědět, co jsem měla k obědu, stačí se zeptat," pronesla jízlivě.
James se zamračil. "Však jsem nemluvil s tebou, ale s Megan," poznamenal uraženě a otočil se k nám zády. Lilly se rozesmála a odešla na chodbu. Usmála jsem se a vyšla jsem za ní. Zavřela jsem dveře a opřela jsem se o zeď. "Lilly nevadí ti, že půjdu na záchod?" zeptala jsem se Lilly nejistě.
Ta si povzdechla. "Ano! Samozřejmě, že mi to vadí!" vykřikla nato, se ale znovu rozesmála. "Prosím tě, běž," vybídla mě.
Ve skutečnosti jsem vůbec nepotřebovala na záchod. Chtěla jsem najít vozík se sladkosti a koupit si lékořicovou hůlku, mňam. Vozík jsem našla v obklopení jiných studentů- se zeleno-bílými kravatami. Z toho, co vím, jsou to studenti ze Zmijozelu. Já mám ale smůlu.
Pozadu jsem couvla do zpátky chodby. Do něčeho jsem narazila. Ohlédla jsem se. Oprava! Nevrazila jsem do něčeho, ale do někoho… Vrazila jsem do kluka, který byl aspoň o hlavu vyšší než já. Dlouhý plavý vlasy měl svázaný černou mašlí do ohonu, jen v pár pramíncích, které tvořily ofinu, mu padaly do mrazivě modrých očí, v nichž byla jasně vidět vznešenost a povýšenost, ale zároveň prolhanost a lstivost. Když jsem si prohlédla jeho oblečení, bylo mi jasný, s kým mám tu čest. Byl ze Zmijozelu.
"Neumíš dávat pozor?" zeptal se mě opovržlivě a upřel na mě pohled.
"Promiň," sklopila jsem pohled k zemi.
"Tvoje omluva je mi tak k něčemu platná. Jak se jmenuješ?"
Sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem měla a vyštěkla jsem: "Co tě to zajímá?"
Ten neznámej se ušklíbnul. "Jsi nějaká drzá, nezdá se ti?"
"No… Ne!" Snažila jsem se, aby to znělo tvrdě a opovrživě.
"A dozvím se, jak se jmenuješ?" povzdechl si.
"A proč to chceš vědět?"
Zdálo se, že není zvyklí na nějaký odpor od holek. Měla jsem z něj trochu strach to, musím uznat. Couvla jsem a zarazila jsem se o zeď. Dál jsem couvat nemohla. Rukou se opřel o zeď vedle mojí hlavy a naklonil se ke mně. Nervózně jsem polkla.
"Prostě mi řekni svoje jméno," zašeptal výhružně.
"Jmenuju se… Megan Moonithová," šeptla jsem, téměř neslyšně.
"Megan Moonithová," zopakoval moje jméno zamyšleně.
"Já se jmenuju Lucius Malfoy," usmál se, ale jeho oči zůstali chladné.
Zkoumavě se mi zahleděl do očí a já jen doufala, že se nezačnu červenat. Nevěděla jsem, co má v plánu. Napětím jsem skoro ani nedýchala. Ještě chvíli na mě hleděl a potom se narovnal a odstoupil ode mne.
"Malfoyi, vypadni od ní!" rozlehl se chodbou Jamesův hlas. Určitě byl Jamesův.
Lucius se nepatrně zamračil a upřel pohled směrem po hlasu. I já jsem se podívala tím směrem. V chodbě stál James, hned za ním Chris s Markem a Danem. Za nimi se jakoby schovávala Lilly. Všichni se tvářily jako super hrdinové a trochu tak i vypadali. Jo, jako super hrdinové v ubohém balení.
"Ale, ale Lilly Potterová. Dlouho jsme se neviděly," prohlásil Lucius a zákeřně se usmíval. Lilly sebou trhla a ještě víc se skryla za Danem.
"Drž hubu, Malfoyi a vypadni odtud!" zařval James rozčíleně.
Lucius se usmál, zřejmě mu dělalo radost, někoho rozčilovat.
"Gregory, ty jsi pořád stejný nervák… vůbec ses nezměnil. No, pokud vám tu tolik vadím, odejdu."
"Správná volba, Malfoyi," poznamenal Mark.
"To si jenom myslíš, Stevensi," Lucius mu věnoval nevzrušený pohled.
Mark se trochu zarazil.
"Měj se, Megan Moonithová. A doufej, že jsme se viděli naposled," Malfoy se otočil a vznešeně odkráčel. Jakmile mi zmizel z dohledu, hlasitě jsem si oddechla.
"Není ti nic, Megan?" zeptal se mě starostlivě James.
"Ne, nic mi není," zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem byla neuvěřitelně vyklepaná z toho Luciusova pohledu.
"Parchant jeden," ulevil si Mark.
"Malfoyovi se radši vyhýbej, je to rozmazlenej, povýšenej, prolhanej Zmijozelskej Casanova. Pro dosažení svého cíle udělá cokoliv. Pokud jen trochu můžeš, vyhni se mu a nikdy, nikdy mu nevěř," upozornil mě Dan a ostatní nad jeho slovy souhlasně pokývali hlavami.
Všechny jsem si je změřila zkoumavým pohledem. "Vraťme se do kupé," navrhla jsem po chvilce zamyšlenýho a docela trapnýho ticha.
"Jo, dobrej nápad," přikývla Lilly a dodala: "Za chvilku budem v Bradavicích, tak zapomeňte na toho imbecila a těšte se na hostinu."
James se při zmínce o hostině blaženě usmál.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 4. září 2012 v 17:57 | Reagovat

Hmm... To mi připadá jako námět na potterovku před dvaceti lety... No, nebudu zdržovat, krásně napsané!

2 Marillë Marillë | Web | 4. září 2012 v 18:00 | Reagovat

[1]: Děkuju

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 5. září 2012 v 17:12 | Reagovat

Hezký! Líbí se mi to! A děkuju za kompliment k mýmu obrázku! Moc mě to potěšilo! :-)

4 Marillë Marillë | Web | 5. září 2012 v 18:22 | Reagovat

[3]: Nemáš za co. A i já děkuju. Jsem ráda, že takovému fanouškovi HP se tahle směšná věc líbí.

5 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 14. října 2012 v 18:02 | Reagovat

Ahoj, jsem tu poprví a hned se mi to začíná líbit. :-D  :-D  :-D
Jdu číst dál.

6 Marillë Marillë | Web | 16. října 2012 v 14:13 | Reagovat

[5]: Děkuju, jsem ráda, že se ti tu líbí. :-D A jen klidně čti, ale moc nespěchej, protože na blogu ještě moc článků není :-D  ;-)

7 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 16. října 2012 v 17:24 | Reagovat

[6]: To je jedno. Je to tu úžasný. :-D

8 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 10. ledna 2013 v 16:29 | Reagovat

je to super..narazila jsem na  to náhodou a líbí se mi to..... úžasná povídka(asi tak tisíckrát lepší než ta moje..) jdu na další část :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama