Účel existence tohoto blogu...

28. srpna 2012 v 16:58 | Marille |  Jednorázové Povídky
... je tento: Děsit normální část populace názory, povídkami a fotografiemi...
A jako důkaz tu máme první extra krátkou povídku.


Zazvonil telefon. Jeho drnčení se rozléhalo prázdou uličkou. Jeho majitelka ležela vedle něho. Nehybná, chladná a přece živá. Její srdce nebylo už roky, ale mozek jí běžel. Byla ochromena kouzlem, proto se nemohla hýbat. Celou svou vůlí se upínala k tomu, aby kouzlo prolomila. Po deseti minutách, které se jí zdály nekonečné, kouzlo konečně prolomila. Posadila se a oprášila si černou mikinu. Potom se natáhla pro mobil. Už zase umlkl. Celá se chvěla nervozitou, když otvírala SMS od neznámého čísla. "Našel jsem tě a ty to víš. Nesnaž se mi uniknout." Vyděsila se. Ruce se jí roztřásly strachem. Moc dobře věděla, do koho ta esemeska je a také moc dobře věděla, že už její na stopě. Vyhrabala se na nohy a rozběhla se ven z uličky. Běžela ulicemi velkého města, jehož jméno zapomněla, ale věděla, že to byl její domov. V běhu vrážela do lidí, ale nespomalovala. Nesmí mě najít! Nesmí mě najít! Nesmí mě najít! Znělo jí v hlavě jako alarm. Ještě zrychlila. Každou chvíli se ohlížela, ale nikdo ji nepronásledoval. Už běžela tak rychle, že pro lidské oko se zdála být jen rozmazanou šmouhou. Pro lidské oko, ale pro oko upíra byla vyditelná bez problémů a ona to věděla. Ten, kdo ji pronásledoval byl jeden z nejstarších upírů světa. On byl její stvořitel, on byl ten koho měla poslouchat, on byl ten, čí rozkazy musela bez zaváhání uposlechnout. A to neudělala. Zpomalila a odbočila na úzkou lávku přes divokou řeku. Opatrně kráčela po lávce, přičemž si neustále opakovala: Nedívej se dolů! Nedívej se dolů! Najednou před ní na lávce cosi přistálo. Byl to anděl. Mladá dívka s vlasy barvy inkoustu, s očima šedýma jako bouřkové mraky a s pletí sněhově bílou. Oblečená byla v lehkém rouchu krémové barvy. Ze zad jí vyrůstala dvě zlatá křídla. Usmívala se, čímž odhalovala perfektně bílé zuby. "Stůj!" pronesla chladným hlasem. Dívka se zastavila několik kroků od ní a napůl zděšeně, napůl radostně vydechla: "Adrio." Popošla o malý kousek dopředu, ale Adriin pohled ji zastavil. Ohlédla se. Potom se obrátila zpátky na anděla. "Adrio prosím, pomoz mi." Zoufale vydechla. "Víš, co mi udělá, když mě chytí. Ty víš, co mi udělá!" Vykřikla málem hystericky. "Pomoz mi." Anděl Aria si nešťastně vydechla a zavrtěla hlavou. "Nemohu. On zachráníl život mému svěřenci. Ty tahle pravdla znáš, nyní mu musím na oplátku sloužit, ještě tři dny. Potom dohoda vyprší. Je mi líto, Melody, nemohu pomoct." Roztáhla křídla a o krok se přiblížila ke zděšené Melody. Ta uchouvla. "Adrii." Po tváři jí stekla slza. Když hleděla do očí své kdysi nejlepší kamarádce, cítila v duši tolik zoufalství, že ji to rvalo na kusy. V koutku duše jí náhle vzplála naděje, něco v Adriiných slovech jí dalo naději. Usmála se. "Tak za tři dny." Pronesla se spokojeným úsměvem. Na to se obrátila a upíří rychlostí běžela zpátky po lávce. Za sebou zaslechla výkřik, který mohl být nenávistný, nebo zoufalý, ale také radostný a nebo všechno dohromady. Melody se neohlížela, tak rychle, jako ještě nikdy v životě, utíkala městem. Když zastavila, byla už na rozlehlé pláni za městem. Vzhlédla. Na nebi uviděla tři létající tečky a z obzoru se k nim blížily další dvě. Melody poznala anděly a draky. Zavřela oči a vydechla. Cítila, přibližující se anděly, jejich duše. A mysl obrácenou jen na ni. Otevřela oči a upřela pohled na draky, kteří byli stále příliš daleko, aby mohla poznat jejich úmysly. Zato andělé už byli u ní. Přistáli jen pár metrů od Melody, která tam stála, odhodlaná se bránit do postední sekundy. K jejímu překvapení, andělé nezaútočili. Jeden z nich k ní vykročil, přičemž měl pozvednutou ruku, na znamení vyjednávání. Melody mu pokynula, aby šel blíž, ale stále zůstávala ostražitá. Pozorně si anděla prohlédla. Byl asi o hlavu vyšší než ona. Černá vlasy, na krátko sestřižené, mu trčely do všech stran. Jeho oči byly rudé, jako oheň a stejně divoké. Měl snědou pleť. Působil opravdu nebezpečně, silně a nezdolně. Měl vypracovanou postavu, což tyto dojmy ještě umocňovalo. Jeho křídla byla černá, jen některá pera probleskovala bílou barvou. Melody na něj hladěla málem s otevřenou pusou. Usmál se a uklidňujícím hlasem promluvil. "Melody, chceme ti moct. Jmenuji se Michael a jsem vůdcem odboje." Popošel k Melody o kousek blíž. Ta se ušklíbla. "Moc ráda bych ti věřila, ale bohužel nemám důvod. A teď musím jít, měj se," řekla medovým hlasem. Otočila se a pomalu se vydala pryč.
"Ti draci," zaznělo za ní, ", slouží Flaviovi. Opravdu si myslíš, že jim dokážeš čelit sama?"
Melody se zastavila a pootočila se na Michaela. Nevěděla, jestli mu může věřit. Mohl by ji uprostřed boje zradit. Nemůže zárověň bojovat a hlídat si záda před třemi anděly. Ale on měl pravdu, nemůže čelit dvěma drakům sama. Sotva by se ubránila jednomu. Michael na ni hleděl s očekáváním. Mírně přikývla. "Asi ti budu muset věřit." Pronesla pomalu, s přemáháním v hlase. Michael ji obdařil zářivým úsměvem a došel k ní. "Jsme spojenci." Oznámil a potom se otočil na další dva anděli, kteří s ním přiletěli. "To je Selin," představil dívku s sněhobílými vlasy sestřiženými do mikáda. Zelené oči zářily vznešeností. Její křídla byla z přední strany černá, zatímco ze strany druhé zlatá. Byla oblečená v zelených šatech s až přehnaně velkým výstřihem. Tvářila se poněkud povýšeně a Melody si prohlížela s krajním odporem. Pravda, na Melody nebyla právě hezký pohled. Tmavě hnědé, dříve vlnité, hlasy měla mastné, ušpiněné od prachu a zaschlé krve, která byyla převážně její. Pod čokoládově hnědýma očima měla tmavé kruhy z nedostatku spánku. Tváře měla zamazané, na levé měla dlouhý šrám, který se nechtěl hojit. Oblečení měla potrhané a špinavé, její triko bylo téměř doslova na cáry. Michael si odkašlal a představil druhého anděla. "A tohle je Deryck." Deryck přešlápl z nohy na nohu. Pod Mediným podhledem se cítil nesvůj. Vypadal ze všech tří nejmladší. Pískově blond vlasy měl spletené do spousty copánků, ty měl na zádech svázané do ohonu. Modré oči svítily nervozitou. Byl i ze všech tří nejmenší a asi o pět centometrů menší než Melody. Melody se na něj pokusila usmát. Z toho Deryck znervozněj ještě víc. Zacouval a schoval se za Selin. Ta si povzdechla a protočila oči. "Miku, připomeň mi, prosím, proč jsme ho brali sebou?" Michael se na ni zle zadíval. Nejspíš už to probírali. Melody obrátila oči k nebi, právě včas, aby spozorovala sloup plamene, který mířil přímo na ně. Bleskově se ohlédla na tři anděly, kteří si ničeho nevšimli. A potom udělala tu nešílenější věc v životě. Vyskočila, jak nejvýš dovedla a roztáhla ruce. Ve stejnou vteřinu jí ze zad vyrazil pár obrovských bronzových křídel, které se matně leskly, jako by byly z kovu. Zavřela oči a silně se soustředila. Plameny uhnuly od své dráhy a zamířily na draka, který je vyvolal. Byl nádherný. Zlatohnědý, se zářivě zelenýma očima. Melody bylo líto ho zničit, ale neměla na vybranou. Plameny se do něj opřely a drak strašlivě zařval. Potom se rozpadl na popel. Jeho druh, stejný jako on zavrčel. Vypadalo to, že se stáhne, ale on udělal něco mnohem podivnějšího. Začal se otřásat jako v záchvatu. Kolem se rozšířila neproniknutelná mlha. Melody popadlo neblahé tušení. Celou duší se modlila, aby její tušení nebylo pravdivé. Bohužel bylo. Když se mlha rozplynula, nebyl tam jeden drak. Na obloze se najednou vznášely hned čtyři naprosto stejní draci. Melody zoufale zavrtěla hlavou. Oči všech draků se upíraly na ni. Možná to bylo tím, že její křídla měla rozpětí nějakých šest metrů. Draci vyrazily do útoku. Hned první pokus o obranu Melody nevyšel. Když se pokoušela vyhnout jednomu sloupu ohně, druhý drak na ni vyslal další. Ten tak tak odrazila křídlem. Koutkem oka vedle sebe zahlédla Michaela, jak vrhá na draka velkou svítivě modrou kouly. Nemohla od něj odtrhnout oči... a to se jí stalo osudným. Jeden z draků jí svým dlouhým ocesem ze zadu uhodil do hlavy. Pokusila se udržet při vědomí, ale neuspěla. Všechno kolem zčernalo. Zavřela oči a propadla se do bezvědomí. Její křídla ochabla a Melody se zřítila na zem. Další drak ji popadl do drátů a než stihl Michael, Selin, nebo Deryck zareagovat, odlétal s ní pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 28. srpna 2012 v 19:31 | Reagovat

Hele, pokud jsi Marille, která měla blog: marile-maja.blog.cz tak brečím štěstím a výtám tě zpátky. Já jsem věděla že se vrátíš. Pokud ne, tak se omlouvám a skládám poklonu tomuto článku. :-D

2 Erisdar Erisdar | 28. srpna 2012 v 20:09 | Reagovat

Maríííll!!! *stiskne ji v titanovém obětí* Maríll, Maríll, Maríll!!!! *opakuje pořád* Jak, co, kde, proč? *vychrlí ze sebe nadzvukovou rychlostí. Potom si uvědomí, že ji pořád objímá a tak jí pustí* Článeček je hezký, uděláš pokračování? :-D  :-D  :-)  :-)

3 Marillë Marillë | Web | 29. srpna 2012 v 9:26 | Reagovat

[1]:,[2]: Holky ahoj! *Usměje se.* Is, jsem to já. Dlouho jsem bez blogu nevydržela. Světlo Noci sem dávat nebudu, ale pokračování tohodle "příběhu" určitě napíšu. Jsem, že se tahle povídečka líbí, moc si toho vážím. *Otočí se a rychle si setře slzu dojetí, která se jí skoulela po tváři.*

4 Melanie Melanie | E-mail | Web | 17. září 2012 v 21:15 | Reagovat

Hej, a mně se nikdy nic neřekne! *Zatváří se uraženě* Doufám, že se můřu považovat za tvůj SB? :D

5 Marillë Marillë | Web | 17. září 2012 v 21:27 | Reagovat

[4]: Jejky promiň, nějako jsem na tebe pozapomněla :-D *Nevinně se usmívá.* A považovat se za SB nemůžeš... Musíš!!! :D

6 Melanie Melanie | Web | 7. října 2012 v 16:57 | Reagovat

[5]: Tak si mě tam dej a já si tě dám tky :-D A ještě - JAK sis mohla dovolit vydávat za svůj citát, kterej já používám už nejmíň dva roky? :D

7 Marillë Marillë | Web | 7. října 2012 v 17:21 | Reagovat

[6]: No, ujišťuju tě, že to jde celkem snadno :-D  ;-) Jo a už jsem si tě přidala ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama